Předvánoční stopy

 24. prosinec 2008
 Drazí moji z vlasti české…všem vám přeji, abyste prožili svátky v klidu, protože takové Vánoce, to je pěkný zápřah na nervy. Poučte se a nic moc neřešte teď, ani po svátcích. Když máte chvíli volno, tak ho užívejte a nepřemýšlejte, co zas musíte vše udělat za chvíli či zítra. Aplikujte postoj „tranquila“ a „mañana“. 8-)
 Ráda bych teď v rychlosti shrnula, co se dělo ve dnech uplynulých, protože nyní začíná velká návštěvní vlna a záležitosti vánoční. :-)
 Protože i jako třída jsme chtěli oslavit nadcházející svátky, iniciátoři těchto setkání zaveleli a 18. 12. večer jsme měli sraz v centru Zaragozy. Tentokrát se třídní večeře konala v bufetu Fresc Co. Po zaplacení velice přívětivé částky jsme mohli nabrat, co hrdlo ráčilo z široké nabídky všech možných teplých, studených, slaných či sladkých jídel. V nabídce dokonce nechyběla možnost udělat si na vlastní pěst kávu z kávovaru a naservírovat si sám točenou zmrzlinu. Ten večer jsme chtěly s Magdou konverzovat jen ve španělštině. To se zprvu dařilo, ale ve chvíli, kdy jsme si vyndaly na pomoc náš kapesní slovník, španělští spolužáci se ho chopili a začal rychlokurz češtiny! Kromě klasických pozdravů měli naši Španělé největší zájem například o výrazy - „kurva“, což jim šlo vyslovovat znamenitě, protože v jejich jazyce má toto slovo význam „zatáčka“. Dále jsme se je snažily naučit klasické „do prdele“, ale to už bylo problematické, díky shluku souhlásek p-r-d. Zájem byl i o fráze: „Kde je záchod?“ či „Něco na průjem“. Také došlo na slovní zásobu jídla, přičemž výslovnost některých výrazů po španělsku byla velice netradiční! Zaujala nás například: [čobotnice] – chobotnice. Z nejídelních slov: [chméno] – jméno, nebo [poklopek] – poklopec.
 Po večeři jsme se odebrali na další štaci, ale bylo rozhodnuto, že koupíme nápoje a zůstaneme venku. Bylo nám objasněno, že tato činnost je ve své podstatě zakázána. Takže když kolem nás projelo čtyřikrát policejní auto, trochu jsme znejistěly. Ale spolužáci nám vysvětlili, že to zde chodí následovně: Policie zastaví a mládeži domluví, že toto by se dělat nemělo a musí slíbit, že už to víckrát neudělají…a jede se dál. :-))

 O pár dní později, čtvrtou adventní neděli jsme vyrazily s Magdou do našeho oblíbeného Parque Grande, kde jsme vytvořily několikero snímků, abyste si ještě vzpomněli, jak vypadáme. :-D Magda též potřebovala dokumentární foto, aby mohla vyhodnotit výsledek své ankety „Co si Madlenka toužila koupit ve Španělsku?“. Já jsem si též v týdnu koupila něco velice důležitého k silvestrovské noci, ale to bych napověděla správnou odpověď Magdiny nové ankety. :-)

 Pues, ¡Feliz Navidad, chicos! Besos y abrazos. ;-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/PEdvNoNStopy

Madrid 2°

 22. prosinec 2008
 V čase předvánočním jsem tu zpět, abych shrnula i druhou polovinu naší výpravy do Madridu. Bylo tomu tak…

 V pondělí jsme sbalily rance a vyrazily na další pouť deštivým velkoměstem. První zastávkou bylo staré nádraží Atocha – obrovský železný a skleněný pozůstatek 19. století. Tato úchvatná nádražní hala slouží od roku 1992 jako tropická zahrada s více než 500 druhy rostlin, která poskytuje obydlí například želvám či ptactvu. Ač turistům připomíná prvořadě bujný skleník, stále je Atocha hojně využívaným dopravním uzlem.

 Když jsme se dosti nabažily příjemné zeleně v interiéru, zaměřily jsme naše kroky do Parque del Buen Retiro – poklidný a meditativní, široce rozsáhlý park, kde si přijdou na své milovníci sportu, relaxace či romantických procházek. Došly jsme k Palacio de Cristal – kouzelná konstrukce ze železa a skla z roku 1887. Zde nás zaujala instalovaná výstava, kterou lze charakterizovat jako horizontální plastiku. Mramorové dlaždice s mělkými prohlubněmi naplněnými vodou. Kdo chtěl být součástí díla a projít se po této „soše“, byl požádán, aby se zul. My jsme se do toho nehrnuly a vypadalo to, že i všichni ostatní návštěvníci radši obcházeli palác jen při zdi po půlmetrovém chodníčku. :-)

 Po skvělém obědě v turecké restauraci jsme se šly podívat na Templo de Debod – pravý egyptský chrám ze 4. století p. n. l., jenž byl roku 1968 poslán do centra Madridu po jednotlivých blocích a byl tak zachráněn před vodou napuštěnou do Násirova jezera. Celý den jsme završily u skvělé kávy v jedné z místních cafeterií a rozloučily jsme se s Ivanou, která ten večer již musela odjet, nás ale čekal ještě jeden den…před ním ale ještě jedna noc…

 Byla hluboká tma, vše spalo, když v tom se náhle chodbami hostelu rozezvučel silný a hlasitý alarm! Obě jsme procitly a v polospánku řešily, co se děje. Hoří? Máme se evakuovat? Vykoukla jsem z pokoje na chodbu, ale nikde žádný povyk, protože na celém patře jsme tu noc bydlely patrně téměř samy. Tak jsme vše nechaly osudu, protože alarm po mém sondování chodby utichl a šly jsme zas spát. Ráno jsme se probudily v nepoškozené budově a mohly jsme vyrazit na poslední štaci Madridem. :-)
 Tento půl den jsme chtěly věnovat návštěvě umělecké galerie – Centro de Arte Reina Sofía, ale to jsme netušily, že úterý je zavírací den. Takže například pohled na Picassovu Guernicu nám nebyl umožněn. A tak jsme v silném dešti přešly k třetímu nejproslulejšímu madridskému Museu Thyssen-Bornemisza. Z bohaté sbírky jsme si musely kvůli nedostatku času vybrat jen něco a tak jsem procházely díla od impresionismu po moderní umění. Viděla jsem práce snad všech umělců, o kterých jsem slyšela v předmětu Dějiny umění a těší mne, že jsem na vlastní oči mohla spatřit například díla autorů: Jackson Pollock, Mark Rothko, Roy Lichtenstein či Piet Mondrian a opravdu desítky dalších, ale nebudu zahlcovat. :-)
 A takový byl náš výlet, završen dobrou kávou a seskupením myšlenek a zážitků na několikero pohledů, které poputovaly do různých koutů naší vlasti. :-)
 Gracias Madrid. Besos. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Madrid02

Madrid 1°

 21. prosinec 2008
 Tak vás všechny zdravím z poměrně teplé pozdně prosincové Zaragozy, z nejkratšího dne roku a přináším slibovaný stručný madridský flashback!
 6.12. nás čekalo velmi nemilé brzké vstávání, a to po třetí hodině ranní. Ještě za hluboké tmy jsme došly na autobusové nádraží, kde na nás již čekal třetí článek – Ivana. A mohly jsme vyrazit na čtyřhodinovou cestu směr Madrid!
 Po příjezdu jsme se chvíli motaly v metru, které má všehovšudy 12 linek roztodivných barev! Nakonec jsme úspěšně koupily jízdenky v automatu, našly naši trasu, a dokonce jsme zvládly i přestup a výstup na nejbližší stanici od našeho hostelu, kde jsme se měly ubytovat. V průvodci bylo psáno, že hostel je situovaný BLÍZKO metra! Onu blízkost jsme si na vlastní nohy ověřily, když jsme k ubytovacímu zařízení došly asi po dvou kilometrech. Hostel Welcome se nacházel na samém konci Madridu, v odlehlých pláních, kde továrny dávají dobrou noc. Po této strastiplné cestě jsme se ubytovaly v pokoji, čítajícím tři postele s barevnými přehozy a plechové školní skříňky, ovšem natřené tak, aby dokonale ladily s pokrývkami na postelích. Na malý stolek pod oknem jsme odhodily pár věcí a vyrazily jsme zpět do centra.
 První den jsme se nechaly vést průvodcem. Nikoli bohužel šaramantním Španělem, nýbrž publikací Severní Španělsko, která nám doporučila atraktivní trasu centrem Madridu. A tak jsme obohatily naše zraky a fotoaparáty o tzv. živě pulzující střed Španělska – Plaza de la Puerta del Sol, čarokrásné náměstí v okrových tónech - Plaza Mayor, charakteristický význačný křesťanský památník Catedral de Nuestra Señora de Almudena či Palacio Real – opulentní madridský královský palác. Po těchto krásách, značně unavené zapadly jsme do jedné z restaurací, kde jsme si na baru objednaly a zkonzumovaly vydatný chod. (Jinde než na baru se k jídlu připočítává dalších 10% z ceny, takže jsme jedly na baru. :-))
 Cestou k metru jsme pomlouvaly místní vánoční výzdobu, která se nám zdála tak trochu mírně přeplácaná a nesourodá. I přesto nás některé ulice svým vánočním make-upem docela zaujaly, ale posuďte sami z fotografií a udělejte si vlastní názor. Jsem si jista, že taková prazvláštní výzdoba nikde jinde není. :-)

 Den následující jsme věnovaly umění v proslulém Muzeu Prado! Při příchodu k majestátné a rozlehlé budově se před námi otevřel šokující pohled! Ke vchodu muzea se linula několikasetmetrová fronta zájemců, dychtících po bouři výtvarného umění. A protože jsme též chtěly spatřit na vlastní zrak nějaký ten art, nezbývalo než započít akci „vystát „ďůlek“. Stály jsme takto asi tři hodiny a to ještě s otevřenými deštníky, protože celou dobu vydatně pršelo. (Pršelo vydatně celé 4 dny našeho pobytu v Madridu. :-) Ale dočkaly jsme se, projely jsme detektorem, zda nemáme u sebe zbraň či jiný nežádoucí prvek a šly jsme do víru umění! Ale ze všeho nejdříve jsme poseděly u kávy. 8-) Já a Magda, jakožto obdivovatelky výtvarna, chtěly jsme ten den vidět vše! To se nám nakonec víceméně povedlo. V téměř stovce místností jsme mohly nahlédnout do historie umění tak pestré až oči přecházely! Namátkou zmíním: Goya, El Greco, Zurbarán, Rubens, Rembrandt, Raphael, Titian, Caravagio, Dürer,…dále očekávané Las Meninas od Velázquese či neočekávaná a na živo opravdu úžasná Zahrada pozemských rozkoší od Bosche. Koho jsme neviděly, byla Dürerova Eva, která ponechala Adama samotného v místnosti číslo 55B a sama se nacházela v restauraci. ;-)

 Byl to vskutku umělecký maratón! A vy jste teď proběhli se mnou cílem první poloviny našeho pobytu v Madridu. V blízké době vás čeká část druhá. Rozjímejte tedy v náladě vánoční y ¡hasta luego! 8-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Madrid01#

Lucie likéru upije

 16. prosinec 2008
 ¡Hola po dlouhé době! Tak jsem se již před týdnem v pořádku vrátila z deštěm zdobeného Madridu. Avšak naše podivná škola nás v tuto dobu zahltila několika nemilými, bezpředmětnými zkouškami. Toť důvod, proč jsem naše cesty madridské ještě nezrekapitulovala. Vyčkejte tedy prosím, do Vánoc bych to měla stihnout.. 8-))
 Přeskočím-li tedy náš výlet, ke kterému se brzy vrátím, povím v krátkosti něco málo z konce minulého týdne. Po vzoru Španělů, kteří slaví, co se dá, i my jsme si začaly vymýšlet důvody k fiestám! Začalo to asi tak, že jsme tak dlouho chodily v obchodě kolem jednoho zlatavého bylinného likéru, který jsme nechtěly koupit jen tak…až jsme si usmyslely, že ho koupíme za účelem svátku sv. Lucie!
 Oslavu jsme uskutečnily prostřednictvím návštěvy nedalekého, malého, útulného kina Eliseos. Takřka namátkou jsme vybraly film, na který jsme po našem zvyku přišly již pět minut po začátku. Kdo nezná film MY BLUEBERRY NIGHTS, a chce dát na mou radu, nechť tedy dá na mou radu! :-D Nebudu o filmu nic líčit, jen to, že mě tak zaujal, že se mi stále přemítá před očima. :-)
 V krásné a příjemné náladě, odcházely jsme z kina domů. Tam jsme zapálily náš věnec (nepálíme jen o nedělích, abychom si ho užily :-)), nalily jsme si našeho španělského bylinného likéru a daly si zmrzlinu. Za tónů Norah Jones užívaly jsme si sobotu třináctého, svátek Lucie. :-)

Poslední listopad, první prosinec

 30. listopad 2008
 A čas šel dál a i k Zaragoze se pomalu přiblížil prosinec. S listopadem jsme se rozloučily na dopolední procházce po okraji města, kde hory jsou již na dosah, kde vítr vane ostře a strhává a unáší poslední listí ze stromů..

 Pojďte se s námi projít..

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Zaragoza03#

 Večer jsme si uvařily grog, do kterého přišla sváteční špetka skořice a zasedly jsme ke stolu, na němž se slavnostně vyjímal námi vlastnoručně vyrobený adventní věnec! Zažehly jsme první svíci a pokojně vnímaly plápolající světlo, které si něžně pohrávalo s okolním prostorem. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/AdventZde#

 Ráno – první prosincové ráno, dostaly jsme obě skvělý adventní kalendář! (Aneb…co si neuděláš sám, nikdo Ti nedá.. 8-)
 

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/ProsinecPrvn#

 Nyní odjíždíme na pár dní vykonat průzkum Madridu. Mějte se tu pěkně, pečte přiměřeně cukroví a hlavně to nepřehánějte s úklidem! :-D Brzy se vrátím a přinesu reportáž z cest! :-)

 ¡Hasta luego!

Postřehy z ústavu

 25. listopad 2008
 Nýbrž se v těchto dnech nic zvláštního a zmínění hodného neděje, rozhodla jsem se dnešní příspěvek věnovat letmému popisu některých postřehů ze školy, které jsem měla tu možnost, za dobu mého pobytu nastřádat do šuplíku.
 A začnu s ranním budíkem. Škola začíná v osm. Ač bydlíme tak pět minut od univerzity stalo se naším pravidlem, že se dokážeme z bytu vykopat nejdřív v celou, nebo lépe alespoň pět minut po. Nestává se ale, že bychom přišly do naplno rozjeté hodiny. Zpravidla ještě dalších 15 minut prosedíme na chodbě, než se dostaví, nebo spíš dolétne ke třídě naše literární učitelka Elisenda, o které jsem již kdysi psala. Ve svém vaku pak začne lovit klíče, vpustí nás do třídy a začíná hodina. No, hodina začíná až tak za dalších 30 minut, až se Elisenda rozkouká. Pak nám položí několik otázek ohledně probíraného tématu, na které ovšem nikdo neodpovídá, zvlášť v tuto ranní hodinu. Téměř pravidelně máme druhou část dvouhodinovky věnovat tématickému filmu, jenže naše učitelka není příliš technický typ a spuštění videa zabere okolo 20 minut. Někdy si přivede na pomoc útlou malou kolegyni, jíž nazýváme „technická podpora“. Pokud se podaří nažhavit video, obvykle z toho stejně nic moc nemáme, protože Elisenda celou dobu hledá, kde jsme minule skončili a mezitím si celý program několikrát omylem vypne.
 Na naší škole neexistují přestávky. Hodina trvá oficiálně 60 minut, od celé do celé. Každý učitel si organizaci hodiny dělá sám. Takže někdo, jako Elisenda, chodí do školy o 20 minut déle. Jiní učitelé mírně zkrátí na konci. A někteří jedou sakum prdum celých 60 vcelku. Obtížné je pak řešit, když v celou končíme někde a v tu samou dobu už začíná výklad v budově nad míru vzdálené.
 Taky tu jest v některých třídách prapodivný nábytek. Žádné lavice, jen pro každého židle s takovou policí pod pravou rukou, kam se sotva vejde sešit. Pod pravou rukou – tam je mi opravdu houby platný. Takže mám stále svou levou psací ruku někde v luftu, když se snažím pochytit a zaznamenat si něco z výkladu. Co by na to řekli tvůrci fotografií, které visely nad tabulí v každé třídě na našich základních školách? :-)
 A cítili jste někdy cigaretový kouř, když jste vešli ve škole na záchod? „Áááá, tady si někdo tajně zapálil.“ Tady je to podobné, ale nikdo to nedělá tajně. :-)) Pokud se rozhodnu jít na záchod, musím se proboxovat přes obvykle tucet studentů, kteří na záchodě udělají takový opar, že ani nevidím, kde je klika od kabinky. Mimo jiné, toalety jsou tu klasicky rozděleny na pány a dámy, ale to nikoho nezajímá, přeci se nebude chodit přes celou chodbu na správný obrázek. :-))
 V rychlosti ještě zmíním, že ve Španělsku existuje protikuřácký zákon. Celkem vtipné ale je, že na drtivé většině barů, restaurací či kaváren je nápis „Zde kouření povoleno“. Nikomu se totiž zákon nelíbil a tak si každé zařízení odhlasovalo, zda na ně bude platit, nebo ne. Bohužel, ať procházíme město jak chceme, kavárnu bez cedulky ne a ne najít. :-/
 Toto tedy byl letmý souhrn několika postřehů školních i mimoškolních. Uvidím, co čas přinese dál a jaká story vám nabídnu příště. A snad již brzy přijde i nějaká obrazová dokumentace. :-)

Aktualita od plotny

 15. listopad 2008
 Dnes se stala zvláštní věc! Ač jsme s Magdou společně vařily zdánlivě stejný oběd, jedly jsme každá něco jiného. U stolu to dopadlo tak, že Magda měla k jídlu bramboráky a já vošouchy. Obě dvě jsme si navzájem obdivovaly a poté i mezi sebou ochutnaly naše krajové speciality! Byly jsme velice překvapeny, že jsou chutě prakticky totožné! :-) Fotku bohužel nemám, protože oběd na stole moc dlouho nevydržel.. :-))
 Dnešní příspěvek ukončím citací čtenáře traverza, který komentoval na jistém dámském webu recept na bramborové VOŠOUCHY: „Toto jsou pravděpodobně klasické bramboráky…“ A celý svůj projev zakončil myšlenkou: „Kdoví proč, když slyším slovo Vošouchy asociuje se mi slovo vobšourník, to ale nemá s vařením nic společného.“

 To tedy rozhodně nemá. :-)) A kdo je vod néés, rozhodně mu tůten nézev divnej nepřipedéé. ;-)

JazZaragoza

 14. listopad 2008
 Tento páteční večer, měly jsme v plánu navštívit jeden z koncertů festivalu JazZaragoza 2008. Neměly jsme ale lístky z předprodeje, protože s naší dochvilností jsme to již jaksi nestihly. :-)) Magdě ale bylo ve škole řečeno, že jazz prý v Zaragoze není vůbec v oblibě a jediný jazzový club byl již zrušen. Bylo tedy pravděpodobné, že lístky seženeme i těsně před zahájením akce. Po osmé hodině jsme tedy vyrazily k Auditoriu, nakoupily lupeny a vešly dovnitř. Nejdříve jsme zamířily k servicios. Záchody byly poněkud netradiční a to tím, že kabin ve velké místnosti bylo kvanta. Patrně to nezní zajímavě, ale shodně to na nás vrhalo zvláštní nepopsatelný pocit noční můry. Nicméně jistě to je praktické při velkých akcích, kdy je tak možno se vyvarovat frontám. Ne jako když jsme byly v dubnu na krasobruslení v Aréně v Holešovicích, kde jsme prozřetelně využívaly pánské toalety…ale když to začala praktikovat většina žen, výhody byly nenávratně pryč. :-))
 No, zpět k jazzu. :-) Vešly jsme do velkého sálu, který byl celý zaplněn stoly, na kterých plápolaly malé červené svíčky. Sál už byl hodně zalidněný, takže informace o neoblíbenosti toho žánru nebyly zas tak horké a představa, že tam budeme samy, se nevyplnila. :-)) Bokem stál velký bar, od kterého vybíhali pěkně upravení, ve smokingu oblečení číšníci. Ten který obsluhoval naši řadu stolů nás ale poněkud naštval, protože se ukázal jako ignorant, který jde po kšeftu. Vůbec nás neobsloužil, nýbrž asi již od pohledu vypadáme jako chudé studentky, ze kterých toho moc nevyždímá. No, měl smůličku, měly jsme v plánu si objednat…ale…vystačily jsme si tedy s naší záložní vodou a lepší občerstvení jsme si užily až doma. :-))
 Abych zmínila samotný koncert. Byl to skvělý zážitek! První vystoupil Louis Giménez Quartet – elektrická kytara, piano, baskytara, bicí. Poté je vystřídal skvělý James Carter Quintet. Americká banda…bubeník s působivými sóly, „kontrabásník“, charismatický trumpetista, pianista hrající ke konci koncertu nohou i zadkem a James Carter, který předvedl psí kusy na všechny možné druhy saxofonů, klarinet či flétnu. Celý večer na mě silně zapůsobil i když uznávám, že hudba to je poněkud náročná a ne každému se může líbit. Například pán přede mnou se chvílemi podivně svíjel, vždy zajel po židli skoro až pod stůl, poté se zas vysoukal nazpět…myslím, že již každou chvíli očekával konec, ale vydržel nakonec celé tři hodiny. :-)
 Takže děkuji za pěkný zážitek a jazzu ZDAR! :-)

 Zveřejňuji jen jednu „vysoce uměleckou fotku“, kterou jsem stihla cvaknout, než mě paní pořadatelka zarazila v dalším konání. :-))

Tam Goya spatřil svět

 9. listopad 2008
 Francisco José de Goya y Lucientes – španělský malíř a rytec přelomu 18. a 19. století. Jelikož máme to štěstí již třetí měsíc žít ve městě Zaragoza, kde Goya vyrůstal, rozhodly jsme se též využít příležitosti a navštívit i jeho rodnou vesnici Fuendetodos, která se nachází přes dva páry desítek kilometrů od Zaragozy. Společně s Magdinými přáteli, kteří v tu dobu byli u nás na návštěvě, vyrazili jsme jednoho chladného mlhavého rána po stopách velkého španělského umělce.
 A ocitli jsme se na okraji ospalé malé vesnice. Nikde nikdo, jen každou čtvrthodinu zněl mlhavým ránem kostelní zvon. Představa, že jediný autobus jedoucí nazpět potkáme až za devět hodin, nás trochu děsila. Ale nic jsme moc neřešili a raději jsme se vydali na cestu. Muzeum a rodný dům Goyi byl ještě zavřený a tak jsme mlhou opředenou krajinou vyrazili na několikakilometrový pochod okolní krásně drsnou krajinou. Cesta nás vedla jakousi větrnou hůrkou pokrytou nízkým porostem složeným z odolné vegetace různého druhu. A tak například rozmarýnové pláně dokreslovaly majestátný pohled, který se před námi otvíral a zaujímal celou širou krajinu. Nespočet větrných turbín tiše a zvysoka shlíží na letitou vísku Fuendetodos a využívá místní silný vítr. Úžasný až magický pohled na tuto techniku zasazenou do drsné krajiny na nás popravdě silně zapůsobil a každý krok plání jsme nasávali zvláštní kouzlo krajiny.
 Když jsme se navrátili do vesnice, zamířili jsme na prohlídku muzea Goyi, kde jsme obdivovali řadu jeho kreseb a tisků, jejichž obsah je velice originální a nabádá diváka k nejednomu zamyšlení. Dále naše kroky směřovaly do jeho rodného domu, který byl na tehdejší poměry opravdu luxusní a myslím, že i na dnešní situaci dosti slušný. Čas se ale přehoupl velice rychle a naše výprava začínala obsahovat čtyři hladové články. Zakotvili jsme tedy patrně v jediné stravovně ve Fuendetodos. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Ač se snažíme býti „completely integrated“, narazili jsme na problém s objednáváním jídla. Postarší pán číšník (patrně zároveň i majitel, barman v baru o patro výše a možná i kuchař či uklízečka) nám místo jídelního lístku nabídl menu v orální podobě. Nejdříve vyjmenoval nabídku prvních chodů, poté druhých a předpokládal, že si každý objednáme rovnou od každého chodu něco. Jenže my v železné košili, zvyklí na jedno jídlo, objednali jsme si někdo jen předkrm, někdo jen hlavní jídlo. Pán byl z nás velmi pomatený a myslel si o nás jistě to nejlepší, přičemž ho jistě dorazily naše salvy smíchu, když nám Magda přeložila název jednoho pokrmu jako „Noha s věcmi“. Nicméně jídlo jsme dostali, jenže když jsme si uvědomili, že budeme platit stejnou cenu za jedno jídlo, jako kdybychom si dali celé menu, opět jsme začali otravovat pána, abychom si mohli objednat onen další chod. Vyloženě z nás byl opět na větvi, zvlášť, když někdo z nás si dal jako druhé jídlo opět předkrm a jiný již druhý hlavní chod. Na závěr jsme si dali ještě desert, zaplatili a raději jsme se vypařili. :-))
 Jelikož času do odjezdu zbývalo stále dost, podnikli jsme další pochod, při kterém jsme viděli pověstnou starou „studnu všech“ (la fuente de todos > Fuendetodos), nebo místní zajímavost – ledničky z 18. století (hluboko do země zapuštěné, kamenné stavby, které se plnily ledem, či sněhem). Cestou zpět jsem si natrhali pár snítek rozmarýnu a ve společnosti kouzelného západu slunce a teplé palety barev mísící se na obloze, loučili jsme se pomalu s Fuendetodos.

 Nevěděli jsme přesně, kde má bus zastavit a tak jsme trochu znervózněli, když jsme noční tmou v dáli na druhém konci vesnice viděli již rozjíždějící se povoz. Netrpělivě jsme začali pozorovat obzor a toužili jsme po tom, aby se již konečně objevil jediný autobus, který nás může odvézt domů. Ale naštěstí dorazil a my jsme se dostali domů, kde jsme celý dlouhý a příjemný den zpečetili otevřením lahve červeného vína značky Goya…a v hloubi mysli možná přemítali o „nespočetných slabostech a pošetilostech, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti a běžných předsudcích a podvodných praktikách, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.“ Jak pravil. 8-)

 Těm, kteří se rozhodnou prohlédnout fotky a zvládnou „turbínu stokrát jinak“, předem gratuluji a děkuji za pozornost. Nemohla jsem jinak. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Fuendetodos#

Mlhavým ránem až do Las Palomas

 8. listopad 2008
 Ve čtvrtek večer nás čekalo další zpestření našeho pobytu. Očekávali jsme návštěvu z republiky České – Magdiny přátele Terka a Štěpán se vydali vstříc Zaragoze! Až do úterý jsme tedy posíleny o dva členy a s vámi bych se ráda podělila o pár zážitků, které jsme tu měli možnost společně prožít.
 Z široké řady akcí, které jsme společně podnikli bych ráda zmínila sobotní program. Měli jsme ambice podniknout výlet do nedaleké vesnice jménem Fuendetodos, rodiště španělského malíře Francisco Goya. To se ale bohužel neuskutečnilo, protože nás vypekla mylná informace získaná z internetové pavučiny, která nám oznámila, že odjezd jediného autobusu za den je v 10.00, ale ve skutečnosti, povoz do Fuendetodos opustil Zaragozu již o hodinu dříve. Smířeni se situací, vydali jsme se mlhavým ránem od nádraží směrem do centra, kde jsem si pořídila pár snímků..

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/EstaciNDelicias#

 Večer jsme se rozhodli pro večeři, o které už sníme od začátku našeho pobytu! V centru totiž existuje restaurace Las Palomas. Podstata této provozovny spočívá v tom, že strávník zaplatí určitou částku a celý večer pak může konzumovat jídlo, co hrdlo ráčí. Ve volném bufetu se lze samoobsloužit opravdu bohatou řadou pokrmů! Saláty, teplé či studené předkrmy, sýry, uzeniny, teplá hlavní jídla, různé speciality, mořští živočichové, zelenina, ovoce, zákusky, pudingy, zmrzlina…a dalo by se pokračovat. Až do onoho dne, pozorovaly jsme tyto orgie jen za velkým sklem, za nímž byl tento bufet připraven ku pohoštění návštěvníků. Teď jsme ale byli těmito aktéry my. Vešli jsme dovnitř, kde si nás začal hledět velmi sympatický mulatský číšník, který nás uvedl ke stolu, nabídl nám nápoje a pozval nás k bufetu. Celý večer jsme chodili pro várky pokrmů a snažili se ochutnat co nejvíce druhů. Ani sladké jsme nemohli vynechat. Místní moučníky a tekutý vanilkový puding se skořicí byly opravdovou pochoutkou na závěr večera. Když už jsme opravdu nepočítali s dalším chodem, náš číšník nás nabádal, ať si dáme ještě zmrzlinu. Po chvilce váhání jsme vyslaly Štěpána, který přinesl každému malou vanilko-jahodovou zmrzlinu. Poté už jsme se opravdu zvedli (těžko:-)). Jdoucí okolo mrazáku, zahlédli jsme uvnitř několikero posledních kusů zmrzliny vanilko-čokoládové. Projevilo se tedy češství, tzv. „nabrat si“ a každý jsme ukořistili ještě jeden kus na cestu. :-D
 Opravdu spokojeni odcházeli jsme ku domovu s pocitem, že už nikdy asi nemusíme jíst. :-)) I přes to, druhý den, kdy jsme konečně úspěšně navštívili Fuendetodos, hlad se opět dostavil. :-)) O tomto krásném výletu vám ale povím až příště. ;-)

U felčara

 1. listopad 2008
 Zaragozkému ostrému severáku se říká „cierzo“. A právě tento nepříjemný vítr, spolu s deštěm a málo stupni pana Celsia možná zapříčinil mou churavost. Týden si se mnou bolavý krk zahrával, a když se vzhledově přiblížil k angíně, rozhodla jsem se pro jistotu navštívit místního felčara. Magda mi dělala doprovod, protože bez tlumočnice bych toho stejně moc nevyřídila. :-) Chvíli jsme se motaly po nemocnici, ale nakonec jsme našly správně oddělení pohotovosti. Zařadily jsme se do fronty k okénku, jakési recepci, kde se zdálo, že si lidé vyzvedávají své karty. Když jsem byla na řadě, předala jsem milé paní všechny své kartičky a ona mě zařadila do kartotéky. Bystrá (a hlavně vyšší) Magda zahlédla přes vysoký pult, že paní mi na kartu napsala a vytiskla špatné příjmení. Místo NOVÁČKOVÁ jsem rázem byla NOVÁČROVÁ. Tak ji Magda upozornila. Recepční se smála a hned začala s opravou. Druhý pokus ale také nevyšel, tentokrát vytiskla opět několik potřebných papírů se jménem NOVÁČRKOVÁ. Na potřetí vše klaplo a my jsme se mohly přesunout k vedlejší frontě – jakási rozřazovací ordinace, kde seděly vedle sebe natěsnané tři sestry, jak na bidýlku. Stručně jsem popsala problém, ony usoudily, kterému doktorovi předají kartu a my jsme se odebraly do čekárny. Tam jsme proseděly celou hodinu, kterou jsme vyplnily naší oblíbenou hádací hrou, kterou jsme aplikovaly již na letišti. Mezitím sem tam vykoukl doktor a někoho si přivolal. Bedlivě jsem tedy čekala, až uslyším své jméno. „Daría Nováková“ – tak mě zde všichni nazývají. :-) (Ale o jménech vám povím více zas jindy. :-) Zapluly jsme do ordinace, kde nás čekal sympatický pan doktor. Proč jsme dvě, jsem mu hned objasnila, že má španělština není tak dobrá a potřebuji pomocnici. On nás neuvítal ničím jako: „Tak co chcete napsat?“, nýbrž se optal zda jsme erasmačky a odkud, že to jsme. Česká republika mu okamžitě vykouzlila úsměv na tváři a začal nám vyprávět, kterak byl v Českém Krumlově a Karlových Varech.
 Když jsme se dostali k mému problému, popsala jsem mu, co mi je. Společnými silami jsme se střídavě španělsky a anglicky domluvili na všem potřebném, i když malý zádrhel byl například v otázce, zda nejsem alergická na nějaký lék. Odpovídala jsem mu totiž naopak, co beru za lék na prevenci alergie. Ale vše se nakonec vyjasnilo a došlo na diagnózu. Té jsme ale nerozuměly ani jedna. Pan doktor si půjčil Magdin kapesní slovník, který jsme měly v pohotovosti a našel si a sám přečetl: „zánět hltanu“. Trochu zmatená vším jsem začala kroutit hlavou a říkat, že ne, protože jsem byla v domnění, že se mě opět vyptává, na nějaké potíže. To ho s úsměvem překvapilo, že nechci akceptovat jeho rozhodnutí. Naštěstí jsem se vzápětí vzpamatovala a uznala jsem jeho tvrzení. :-) Vřele jsem poděkovala za recepty a laskavost a odebrala se ke koupi a konzumaci medikamentů.
 A taková byla naše první mise za uzdravením. :-)

Bienvenido

 29. říjen 2008
 Ač jsme to již nečekaly, uvízla nám v emailových schránkách pozvánka na mezinárodní uvítací sněm zahraničních studentů. Ve středu jsme se tedy vypravily do zdobného slavnostního prostoru Aula Magna, která se nachází poblíž centra města. Velký sál byl již z poloviny zaplněn studenty, kteří se do Zaragozy sjeli ze všech koutů světa, ale převážně z Evropy. Po pár minutách se sál naplnil, až přeplnil a delegace asi pěti funkcionářů v čele s rektorem se chopila řeči. Ač jsem po intenzivním kurzu španělštiny, mé jazykové schopnosti nejsou ještě tak vysoké, abych si dokonale užila tuto poutavou přednášku. I přesto jsme všechny zástupkyně ZČU přežily téměř hodinový proslov, stejně jako jsme schovány pod kabáty přežily silný průvan od velkých dveří. Z pod kabátu jsme pochvalně zatleskaly a s proudem davu jsme se nechaly dovést do vedlejší místnosti, kde se konal raut! V přeplněné místnosti jsme se pokusily prodrat ke stolům s připravenými pokrmy či k pitné stanici s nabídkou vín, piva, nebo limonád. Když jsme uznaly, že jsme ochutnaly vše důležité, přesunuly se naše zraky z jídla na modré tašky, které byly nošeny většinou přítomných studentů. Došlo nám, že se tedy někde něco rozdává! Učinily jsme přesun do druhé části místnosti a pokusily se též obdržet onu modrou tašku, ve které se ukrývala mikina. Jak to tak bývá, dívka přede mnou dostala poslední dámskou. A tak jsme neváhaly a začaly si vyžadovat pánskou verzi. Nejdříve se to organizátorům nezdálo, ale přesvědčily jsme je, že nám velká nebude a že ji chceme. Slitovali se nad námi nakonec. :-)) Počin to byl výhodný, protože náš byt z doby ledové vyžaduje přiodění. U dalšího stolu jsme se natáhly pro malé „chlebníky“. (Jistě víte, oč jde :-) Mezi vším se povalovaly různobarevné bonbony, o něž jsme se též obohatily. Porozhlédla jsem se po stolech a rychle zrekapitulovala, co by se nám ještě mohlo hodit do domácnosti a nabrala jsem hrst gumiček. Potřebovaly bychom ještě párátka na píchání do brambor, ale už se nám nechtělo vracet se ke stolům s občerstvením. :-))

Slunečná neděle na břehu řeky Ebro

 26. říjen 2008
 Vypadalo to na poslední teplou, sluncem prozářenou neděli a tak jsme vyrazily na procházku po odvráceném břehu řeky Ebro. Fotoaparát jsem zaměřila především na monumentální stavbu Pilar. Přeji příjemnou podívanou. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Zaragoza02#

Salir, čili vyrazit si

 24. říjen 2008
 Jak jsem psala minule, učinily jsme jednoho dne rozhodnutí, že se zúčastníme společného večera s našimi španělskými spolužáky z univerzity. Na desátou hodinu jsme dorazily na smluvené místo srazu a všichni jsme počkali na dva opozdilce. (My jsme přišly předposlední, netrpíme zde velkou dochvilností. :-)) Společně, ve skupině asi dvaceti lidí, jsme došli k baru, kde pro nás briskně byl připraven dlouhý stůl. Usadili jsme se a jako jakýsi aperitiv jsme obdrželi do skupinek džbánky se sangrií. Poté jsme si měly vybrat něco z jídelníčku, ale ty jejich speciality, čert aby se v tom vyznal! Nechaly jsme tedy výběr různých jídel na zkušených spolužácích, kteří se patrně takto scházejí poměrně často. Za krátko se před námi objevily roztodivné obložené talíře a mísy. Na některých spočíval jamón de serano – místní specialita, sušená šunka. Jinde chřest, vedle zas malé opečené kousky pečiva a naproti zajímavé masové závitky na špachtli. Spolužák Alex nás nabádal, ať to ochutnáme a pak že nám prozradí, co to vlastně jíme. Okusily jsme tedy tyto závitky, já popravdě s chutí a poté jsme se dozvěděly, že se jedná o maso z hovězích žaludků. Což mi nebránilo v tom, abych si vzala ještě několik dalších kousků. :-)) Jen tak mezi řečí jsem se optala spolužáka Alexe, jakýže to je rozdíl, mezi sépií (která byla také na stole) a kalamary, protože v tom stále nemám jasno, když vidím v obchodech pokaždé psáno něco jiného. Tato otázka ho natolik překvapila, že utišil celý dvacetičlenný dav lidí a zopakoval tuto otázku na celé osazenstvo! Arturo se chopil odpovědi v angličtině, přičemž ho naše spolužačka Ivana zastavila, ať mluví španělsky, že ona rozumí. Což se o mně zatím ještě moc říci nedá, i když jisté pokroky dělám. Faktem tedy bylo, že Arturo dokonale vylíčil rozdíl mezi sépií a kalamary, ale já z toho vím houby. :-D
 Po vydatné večeři jsme obdrželi všichni digestiv – jakýsi likér z květin či bylin, který byl výtečný, ale o dost slabší, než třeba naše česká Becherovka. Po vysrknutí se všichni začali zvedat a šlo se na další štaci. Ocitli jsme se v natěsnaném baru, kde jsme se zasunuli k dlouhému nepřístupnému stolu. Ten na kraji obstaral pití, když ale bylo třeba jít na záchod, musely jsme cestou nejvyšší přes celý několikametrový stůl, za hlučného povzbuzování. :-)) Za večer jsme absolvovaly ještě několik návštěv barů, dozvěděly jsme se spoustu zajímavých věcí ohledně místního nočního života a příjemně jsme si popovídaly s řadou spolužáků, na což ani není ve škole moc prostoru. Notně vyčerpané, přišly jsme nad ránem domů a výjimečně jsme si odpustily páteční výuku. 8-)

Rušná komunita

 23. říjen 2008
 To jsme takhle jednou tvrdly na předmětu Anglický jazyk 3, rádoby vtipně organizovaný paní učitelkou Carmen, ale ve své podstatě se tam vůbec nic věcného neděje, krom neskutečného, vše ovládajícího hluku. Kolem nás, introvertních nezúčastněných českých studentů, slyšíte dusot koní, řev lvů a tygrů, paviánů a kdejakého dalšího zvířectva, v podání asi padesáti španělských spolužáků. Ze zadních řad, které obvykle okupujeme není šance se prosadit. Proto jsme jednou vyzkoušely přestěhovat se o pár metrů ku katedře, abychom alespoň zřetelněji slyšely učitelčin hlas. Na programu byla soutěž. Carmen rozdělila osazenstvo na dvě družstva a střídavě pokládala záludné otázky. Nejdříve jsme opět byly líné výrazněji reagovat. Ale poté na naše družstvo vyšla otázka: „Kolik strun má mandolína?“ Španělé viditelně nebyli v obraze. Naše česká složka se ale překvapivě chytla. U Magdy – hudebnice tělem i duší to byla samozřejmost. Já jsem zapátrala v paměti a vybavila jsem si onu mandolínu, která nám visí doma v koutě a nikdo na ni nehraje. Snažila jsem dosti hlasitě a opakovaně slovo „osm“ předat dopředu třídy k rozhodčí, ale i tak to bylo málo. Náš nápad zopakoval vedle sedící Španěl a samozřejmě slízl smetanu on. Naštěstí náš pravý čas teprve nadešel. Další tázání znělo: „Z jakého produktu sbírá etikety člověk, kterému se říká fromologista?“ Mé chabé znalosti francouzštiny se osvědčily a fakt, že „fromage“ znamená sýr mi v paměti utkvěl. Počkala jsem proto, až se třída po bouřlivé debatě a nevědomosti uklidní a s jistotou jsem pronesla „cheese“. Třída propukla v bouřlivý jásot a potlesk! Naše družstvo se ocitlo rázem ve vedení, které potvrdila svým skvělým výkonem Magda, když opět jako jediná věděla, že významným producentem korkových zátek je Portugalsko. Pro tuto chvíli se z nás staly hvězdy vědomostního testu. :-))
 Ke konci hodiny se k nám dostal jakýsi papír, kde stálo: „Dnes večer se koná třídní večeře, zájemci, nechť se podepíší níže.“ Nějak jsme tomu nevěnovaly pozornost a poslaly poštu dál. Odpoledne jsme si ale situaci s naší účastí rozmyslely a rozhodly jsme se, že vyrazíme, za účelem bližšího seznámení s našimi španělskými spolužáky. O tom ale příště, stejně by vás asi tak dlouhý příspěvek už nebavilo číst. ;-)

Kilo bot, prosím..

 22. říjen 2008
 Onoho dne jsme se vydaly na trh s ovocem a zeleninou, potřebujíc brambory. Po pečlivém průzkumu trhu a cen jsem zamířily k jednomu stánku, který obsluhovaly dvě dámy. Magda se jala vyslovit přání: „Uno kilo de zapatos, por favor.“ Prodavačka se jí ještě jednou pro jistotu optala a poté vybuchla i s kolegyní s bouřlivý smích, který museli slyšel i lidé mimo areál trhu. Ve skutečnosti jsme totiž prodavačky žádaly o kilo bot. Což opravdu v nabídce neměly. :-D Takže pro teď už nám snad výrazy patatas a zapatos zůstanou přiřazeny ke správným subjektům. :-)

Hezky česky

 19. září 2008
 Česká neděle. Možná trochu divné si pod tím něco představit. Ale jedná se o jídlo. Jídlem se tu hodně zabýváme. :-)) Minulou neděli jsme dostaly chuť na guláš na pivě. Tak jsme nakoupily potřebné ingredience, hovězí maso, sladkou červenou papriku…a když jsme vyhlížely, které pivo vezmeme pod křídla, oslnila nás etiketa Original Budějovický Budvar – Cerveza Checa! Hned jsme věděly, z čeho bude náš český gulášek. 8-)
 A že byl opravdu dobrý! :-D
 Tuto neděli jsme chtěly opět něco českého těžkého. Vyhrál návrh knedlo-zelo-vepřo. Vepřa jsme koupily krásný flák, ale bohužel nám nefunguje trouba, takže jsme ho předsmažily a poté uvařily. Zelo jsme sehnaly skvělé, červené, naložené, jablkem ochucené, pod názvem Apfelrotkohl traditionell mit Apfelstückchen, sakum prdum z Německa. Knedlo jsme pořešily z pytlíku, který nám byl dovezen při nedávné české návštěvě. Trochu nás zarazilo, že se z pytle začaly krom prášku na těsto sypat ještě burisony. Trochu jsme byly na vážkách, zda se nejedná o vajíčka nějakých nevítaných hostů, ale po nápadu přečíst si návod jsme byly obohaceny o informaci, že burisony zajišťují kyprost výsledného produktu. Takže i knedlík se povedl na jedničku a oběd jsme si užily do posledního vlákna masa, do nejmenšího kousku zelí…ach.. 8-)

Español como lengua extranjera

 14. říjen 2008
 Dnes začala nová etapa našeho pobytu ve městě španělském, a to zdokonalování se v místním jazyce. Aktivně jsme se přihlásily na kurz španělštiny pro zahraniční studenty. V dopoledních hodinách jsme absolvovaly rozřazovací test, obsahující několik desítek otázek typu A, B, C, D. Já jsem se chytala asi u prvních sedmi otázek, kde jsem si lehce mohla říci, že tuším, co vybrat. Zbytek jsem otipovala podle oka, abych to neodevzdala tak tupě prázdné. Mé očekávání se potvrdilo a obsadila jsem místo v první – začátečnické skupině. Odpoledne jsme tedy zamířily k příslušným třídám. Naše skupina nyní čítá deset jedinců a jsme jakýsi multikulturní výcuc společnosti. S českou vlajkou mávám jen já. Zůstanu-li u našich sousedů, tak zmíním dva chovance Polska – za mužské pohlaví Karol a za ženské Aleksandra. Z Lotyšska přicestovaly dvě slečny – Kate a Anna. Další dvojicí ze stejného státu jsou Turkyně, velice aktivní a mluvné – Ayse a Seniz. Ženský podíl uzavírá kudrnatá Brazilka Walkiria žijící v Portugalsku. A abychom měli ještě nějaké muže, nesmím zapomenout na Itala jménem Roberto a reprezentanta Taiwanu – Kuo Feng. V tomto složení, den co den, pod biči sympatických Španělek Sary a Mapi, učíme se nové gramatice, slovní zásobě a konverzaci. Jistě jsme se již všichni o něco zlepšili, i přesto o přestávkách vládne English, anebo spíše tzv. Spanglish. :-) Takže multikulturalismu ZDAR! A učte se taky jazyky.. :-)

Aljafería

 12. říjen 2008 
 Pro osoby lačné po pozůstatcích arabské kultury v Zaragoze...pár snímků zde.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/AljaferA

Huesca

 9. říjen 2008
 V odkazu níže můžete prohlédnout fotky z příjemného výletu do nedalekého města Huesca.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Huesca#

Pilar a visitoři

 14. říjen 2008
 Po delší odmlce jsem zpět. Znáte slovo slavit? Tak si pod tím něco představte a desetkrát to znásobte – hle a máte oslavy v Zaragoze! Počínaje 4. říjnem zde vypukly mohutné reje a fiesty na počest velmi oblíbené patronky města – Pilar. To, co obyvatele Zaragozy jsou schopni uspořádat, je nevídané. I my jsme se chvílemi začlenily do místního veselí a ke všemu jsme byly posíleny. Po dobu svátků nás totiž přijeli navštívit a svou dovolenou si užít, moji rodičové drazí. V bloku blogu vám stručně shrnu, co se minulé dny dělo.
 Když se mi doma zdá, že čtyři dny klatovské pouti je na mě až až, desetidenní Pilar byla opravdu pořádná porce fiest. Španělům je zřejmě bujarost aplikována do žil pupeční šňůrou. Studentům se dostává třech dnů regulérního volna, aby mohli dosyta prožívat svátky. Od pondělí do středy by sice škola měla být žáky navštěvována, ale většina učitelů své hodiny pro jistotu předem zruší, neboť si dokáže představit docházku, která by nastala. (Mezi námi, dozajista právě i lektorům se jistě volnější režim zamlouvá, protože zde není nikdo starý! :-)) Přesto jsme s Magdou pro jistotu vyrazili na středeční hodinu metodiky s mladým Enriquem. Samozřejmě jsme aktivně přišly opravdu samy dvě (asi z počtu 20 lidí). Hodina se konala v kabinetu, kde jsme diskutovali nad domácím úkolem.
 O svátcích by se dalo říci, že slaví všichni, všude a vše. Hned první den nás překvapilo, že mladí se oblékají do stejnokrojů (barevné lacláče dle čtvrtě, kde bydlí) a jako doplněk zde letí kostkovaný černo-červený šátek. Přes Pilar ho nosí mladí, ještě mladší až miminka…dospělí, senioři a i většina psů. A protože jsme chtěly být „completely integrated“ též jsme si od jednoho černocha zakoupily po jednom textilním výrobku. Připraveny k oslavám a průvodcovství mých rodičů, mohly jsme začít žít nabitý týden.
 Pokud jsme se chtěli probojovat do centra, museli jsme překonat jen těžko propustnou masu lidí. Cesta tak trvala hodinu, místo běžných dvaceti minut. Během této „Tour de dav“ jsme shlédli řadu pouličních umělců, tanečníků, malířů, černošských prodavačů, nebo i Čechům známých Indiánů-trhovců, kteří jsou k vidění třeba v Plzni v parku. Nemohu říci, že by mě zrovna uchvátil jejich styl prezentace, když například do podkresu písně od ABBA si pískají na ta svá foukátka a přitom kolemjdoucím nabízejí CD ke koupi. Naštěstí jsem odolala a šla dál. :-))
 Pro lehké zklidnění jsme několikrát zabrousili do místních cafeterií. Jednou jsme rodičům představily a okusili místní specialitu – tapas, či horkou čokoládu s churros, což je jakési podlouhlé tyčkovité pečivo, těstem podobné palačinkám či koblihám. Páteční večer jsme věnovali návštěvě Salsa baru, kde jsme si tentokrát již i zkusili zatančit. Po večerech jsou zde totiž vedeny gratis lekce salsy. V části nepárové výuky jsme se s Magdou pokusily zapojit. Tempo bylo opravdu rychlé, místní tančící jsou už zkušení a nějaké crcání by je asi nebavilo. Vydržely jsme ale zdárně až do konce lekce a cestou domů jsme vzpomínaly, co nás mrštně se kroutící lektor vlastně naučil.
 Též se nám podařilo vymotat z centra a udělat si výlet do hodinu vzdáleného města Huesca, s překrásnou architekturou, parkem a dalšími pozoruhodnostmi. Jiný den jsme navštívili hrad Aljafería, kde na nás dýchl pozůstatek arabské architektury a blížící se déšť. Vypadalo to, že ustává a tak jsme pokračovali v cestě dál na hlavní náměstí Plaza de Pilar, kde se mělo konat zakončení oslav. Snad všichni obyvatelé Zaragozy, bez rozdílu věku, se obléknou do svého kroje (které jsou opravdu výstavními kusy kořeněné originalitou) a vyrazí s pugetem květin k předem připravené několikametrové konstrukci, na níž vysedává patronka Pilar. Bohužel déšť se v tento slavný den nenechal ignorovat a všichni nádherně odění lidé putovali k „Pilarce“ smáčeni provazy hustého deště. (Prý tu prší dvakrát do roka, a za našeho pobytu se déšť na nás usmál už asi šestkrát. Tak snad je to na tři roky vybráno :-)) Na kost promočení krojovaní tak vystáli frontu k vysoké kostře, kterou v pláštěnkách odění aranžéři, postupně od nohou sochy směrem dolů obklopovali horami květin. I my jsme se jak zmoklé slepice odebrali ku bytu, kde jsme se prosušili a na osmou hodinu, jsme v posledních suchým botách, vyrazili do Parque Grande. Zde nás čekala krásná večerní podívaná a to zdejší fontána, ale ke všemu obohacena barevnými světelnými efekty a melodiemi z Brodwaye. Krásnou atmosféru dokresloval mlhavý opar po celodenním dešti a vůně borovic a dalších jehličnanů. Zprvu promáčený, ale přesto krásný den a vlastně celý týden jsme zakončili konzumací tzv. „dřezové“ polévky (Stalo se vám někdy, když sléváte rýži, že se vám vyklopí do (čistého!) dřezu? Nám ano, ale polévka je z toho slušná. :-))
 A tak jsme po týdnu doprovodili mé rodiče k zastávce busu č. 22, obohaceny o příjemné zážitky a 50cl Becherovku. 8-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Pilar#

Opět s Villalbovic

 1.říjen 2008
 Dnešní odpoledne jsem měly domluvené setkání s naším „velkým bratrem“ Alejandrem. Vzal nás na procházku do námi neznámého parku, abychom poznaly novou část Zaragozy. Postěžoval si na místní „fucking canal“. Pravda, k hrachovce neměl daleko. Poté jsme chtěly zajít na kávu, ale Alex se příčil, nýbrž neměl s sebou obnos a jak jsme pochopily, v žádném případě zde není možné nechat za sebe platit slečnu. I tak jsme ho překecaly, protože nás byla převaha. Krom řady interesantních informací jsme se dozvěděly též vše možné o místních svátcích. Například na Silvestra musíte v posledních 12 sekundách roku sníst 12 kuliček hroznového vína. Asi vám praskne dutina ústní, ale budete mít nadcházející rok štěstí na dosah. A pozor! Nezapomeňte si na poslední den roku obléci červené spodní prádlo, jinak vás možná štěstí bude míjet obloukem! (Budu muset něco nakoupit :-)) Dále již víme, že do školy se nenastupuje krátce po Novém roku, ale až po Třech králích, protože právě Ti přinášejí hračky a další dárky a je nutno si s nimi pohrát a užít si je ještě za tepla. :-) Alex mluvil o této skutečnosti tak nadšeně, že jsme mu snad i uvěřily a představily si, jak dychtivě rozbaluje další dárky. Jen si nejsem jistá, zda i nám králové nějaké ty hračky přinesou.
 Večer jsme měly možnost vidět dalšího člena sourozenců Recio Villalbových, a to sestru Carlotu. Zúčastnila se soutěže „Ven a cenar conmigo“ („Pojď se mnou povečeřet“). Soutěž spočívá v tom, že pět lidí si po pět dní navzájem vaří. Každý den jeden ze soutěžících hostí u sebe doma ostatní. Dnes byla na řadě Carla! Se zaujetím jsme sledovaly její kulinářské umění, které prováděla v námi známé kuchyni a servírovala jej v obýváku, kde jsme tři dny měly tu možnost bydlet. A konečně jsme viděly také její pokoj plný medailí z plavání, který jsme při našem pobytu nespatřily. Carly pohoštění se nám moc líbilo a poznávaly jsme v něm jídla, která jsme u nich také ochutnaly a pochutnaly si na nich. Zdá se, že toto ale nebyl případ žen které byly v soutěži pohoštěny, protože měly stále nějaké připomínky. Jedna nerada kávu, druhá zas remcala nad něčím jiným. Dva pánové, jak se zdálo, byli jídlem vcelku potěšeni. Na konci Carlu obodovali a teď se čeká na výsledek. Dnes jsme Carlu potkaly ve škole, ale jak to vše dopadlo nám nechtěla prozradit. To se tedy dozvíme až dnes večer při záznamu. Takže tento příspěvek dopíšu, až budu vědět. :-)
………….
Tak a je po posledním dílu pořadu. Carla sice získala ještě s jednou dámou nejvyšší počet bodů, ale trapný systém, který dovoluje soutěžícím zpětně změnit hodnocení pro soupeře, srazil Carlu na nižší příčku a nakonec vyhrál Juan Carlos, který vůbec nebyl favoritem! Nic naplat, pro nás Alexovo sestra vyhrála a doufám, že zas někdy tuto temperamentní mladou slečnu uvidíme v nějaké akci! :-)
………….
Večer jsem si přivřela tři prsty do okna, když jsem měla ambice ho otevřít a pověsit prádlo. Nešvihlo to se mnou, ale bolest byla výživná. Alespoň jsem měla důvod načít zdaleka přivezenou Becherovku! :-D

Mission Impossible: Nakonec uskutečněná

 29. září 2008
 Doba našeho pobytu ve Španělsku se pomalu blíží k jednomu měsíci a my jsme stále ještě neviděly naši koordinátorku Anu Artigas. Nikdy nám ještě ani neopověděla na mail. Celkem už jsem mě věřily v to, že se jedná o pouze jakousi fiktivní cimrmanovskou osobu. I přesto jsme ji ještě jednou napsaly a ona nám asi po týdnu odpověděla! Pro její nemoc však nemůže dorazit do školy a proto nás pozvala k ní domů. V domluvenou hodinu jsme stepujíc po třídě Damas zazvonily a vstoupily do onoho tajemného, v mlze dýmu plného bytu, kde nás vstřícně po španělsku vítala polibky naše koordinátorka Ana – žena neurčitelného věku, útlé postavy, prošedivělých vlasů a výrazu, ze kterého nepoznáte, co se skrývá v hloubce mysli. Na stěnách rustikálního bytu visely tajemné portréty rodinných příslušníku i Any samotné. Spolu s námi zde byly ještě tři Turkyně a jedna Skotka. Hodinu jsme čekaly, než Ana převypráví svou pomalou rozvážnou angličtinou, co má na srdci. Když jsme se dobraly k tomu, že potřebujeme podepsat jakési papíry, bylo nám řečeno, že to nelze, když je na neschopnosti. Kvapněji jsme se tedy začaly s touto rychlého pohybu neschopnou ženou loučit, protože 60 minut pobytu v kouřovém oblaku nám tak akorát stačilo. Mezitím ještě domů dorazil pan manžel a dcera se psem, což ještě několikanásobně zvýšilo hluk v místnosti, protože dvě z Turkyní měly ze psa jakousi fobii. Tak tedy prozatím skončila naše mise za hledáním paní Artigas, která by se údajně měla za týden vrátit s tím, že zas hned cestuje na čas do Istambulu. Takže ať bude churavá, či cestující, nemyslím, že bychom se s ní ještě nějak více setkaly. Škoda, že nemá koordinátorství Čechů na krku náš oblíbený lektor Enrique. :-D

Párty stopy

 26. září 2008
 Čtvrtek – ve Španělsku studentský den, den party, setkání, nasávání... Též se nám dostala pozvánka do rukou na jakousi Erasmus party. Tak jsme vyrazily. Bohužel tady akce oficiálně začínají až ve 22.30, což je pro nás trochu nezvyklé. A ve skutečnosti všichni přicházejí až kolem druhé v noci. My jsme se kolem jedenácté přiblížily ke vchodu baru Martinica, kde jsme dostaly poukaz na dvě piva gratis. V baru už bylo docela plno, nebylo si kam sednout a hudba přeřvala snad i němý pohled. Uplatnily jsme tedy poukazy na mok a za chvíli jsme naši účast na party ukončily a přesunuly jsme se do Baru Elpicadillo, kde jsme si poseděly nad vínem, které jsme později proložily tapas. Tapas jsou místní speciální chuťovky různých druhů. Já jsem si vybrala kus z krabích tyčinek, oliv a dvou půlek jakési ryby, říkejme jí exklusivní sardinka. Upřímně říkám, bylo to nad očekávání výtečné! A Erasmus party se vlastně nakonec konala, protože k vedlejšímu stolu si přisedli tři chlapci, dva Maďaři a jeden Portugalec a dali jsme se na chvíli do řeči, než nás nohy odnesly ku domovům, kde jsme unavené padly do postelí při velmi pozdní noci a nastavily budíky na brzké vstávání kvůli školním povinnostem. Pomalu si tedy musíme zvyknout na tento náročný režim, protože už několikrát jsme byly místními upozorněni, že ve Španělsku se doma prostě nesedí. :-)

První týden školy za námi

 28. září 2008
 Tak jak týden školně začal, tak i dle očekávání pokračoval. Ve středu nás čekalo seznámení s dalšími dvěma vyučujícími. Jako každý den, tak i tentokrát jsme s Magdou vycházely z domova za 3 minuty celá, takže do školy jsme opět dorazily pozdě. Což ale zde povětšinou není problém, protože učitel na výuku dochází nejméně o 10 minut později. Takže jsme ve spěchu narazily na ještě zavřené dveře učebny. S napětím jsme očekávaly, kdo se přiblíží odemknout a vyučovat. Nakonec s klíči zarachotil velice sympatický mladý snědý učitel Enrique Lafuente Millán. Takže jsme byly příjemně překvapeny a potěšeny obsazením katedry. Po jedné z dalších hodin jsme s ním prohodily pár slov a on utrousil poznámku, že nejsem zrovna dvakrát výřečná. Tak jsem mu osvětlila, že řada Čechů je líná komunikovat a že jsem toho pravým příkladem. Nicméně budu se snažit svou mlčenlivou neřest odbourat. Poté jsme se potkaly ještě jednou na chodbě, kde jsme s Magdou seděly u našich notebooků a sosaly školní wi-fi šťávu. Enrique se udivil s poznámkou: „Oh, high-tech!“ V tom ho napadlo, že nás seznámí s místním školním webem. Pozval mě do kabinetu, kde mi vysvětlil přístup na onen Moodle a zdůraznil, že si na své profily máme vložit naše foto, aby si lépe zapamatoval naše jména. Posteskl si, že jedinou fotku tam má zatím jen on. Tak jsme mu chtěly udělat radost a hned jsme tam nějaký ten obrázek vložily.
 Na dalším předmětu Anglický jazyk III nás přivítala poněkud prudká dáma, jménem Carmen. První věta, kterou pronesla a poté ještě asi patnáctkrát zopakovala byla: „Nejsem těhotná, jsem jen tlustá.“ Poté následovaly varianty: „Lidé mě pouštějí v autobuse sednout, že prý jsem těhotná, ale já jsem jen tlustá.“ ..a tak dále. Poprvé to bylo celkem vtipné, ale po desáté už jsme se nudily.  Každopádně po těchto informacích nám na tabuli napsala tři knihy, které musíme přečíst a ze kterých pak bude konána ústní a písemná zkouška. Místo toho, aby nás motivovala, pronesla, že tento předmět je nudný. A tím definitivně podtrhla naši prozatímní nevoli k tomuto subjektu.
 Předměty jsou tedy různé, ale ve směs to vypadá, že studium bude zajímavé a přínosné. Nechme se tedy překvapit…vamos a ver!

Budova školní otevírá své brány

 22. září 2008
 První školní den! Už to tedy přišlo, konec prázdnin, flákání a začíná docházka do budovy školní a snad i nějaké ty povinnosti. Ráno začalo asi tak, že se nám opravdu do tmavého španělského rána nechtělo vstávat, tím spíš, že jsme nezalomily zrovna dvakrát brzy. Ale po namáhavém rozlepení očí jsme přeci jen vstaly a posilnily jsme se u snídaně. Lehce jsme se ohákly a přišmrncly, abychom alespoň ten první den vypadaly slušně a s aktovkami vyrazily ku škole pedagogické. Postupným přibližováním ke škole jsme začínaly pociťovat ten obligátní svíravý pocit žaludku, jak se nám kdysi dostavoval v první školní den. Když jsme se prodraly hloučkem studentů, který okupoval vchod do školy, vyrazily jsme směrem k Aule 1. Ta byla ovšem zamčená. Výuka měla začínat v 8.00. Po dlouhém čekání a sledování hodinek jsme zjistily, že 20 minutový pozdní příchod učitelky bude asi na talíři každý den. Na naši hodině britské literatury nás vřele přivítala señora Elisenda Castro Escario. Paní ve středním věku s nakadeřenou hřívou, červeným sakem, červenými boty, červenou kabelkou, červenými náušnicemi, červeným náhrdelníkem, červeným náramkem, červenými prsteny…a víc zblízka jsem na ni už neviděla. Naše lektorka je velice impulsivní a tak se několikrát za hodinu stalo, že svůj mluvený výklad se plynně na několik sekund metamorfoval do zpěvu, což nás zprvu až šokovalo. Hned zpočátku se nám snažila naznačit, že učení literatury nesmí být jakési nechutné donucování k vtloukání vědomostí do mozkové základny, nýbrž pohoda, zábava a zájem. Nechala nám zcela volnou ruku ve výběru témat ke zpracování. Vyzdvihla myšlenku, že učit se nazpaměť něco, o čem vlastně nemáme páru, je při dnešní dostupnosti informací úplně out. Vše zpečetila Einsteinovým výrokem: "Imagination is more important than knowledge."
 Stejná lektorka nás čekala při hodině kultury anglicky mluvících zemí. Jiná osoba nás ovšem uvítala na hodině americké literatury, kterou jsme si zapsaly na fakultě filosofické. Señor Francisco Collado Rodríguez nás seznámil se sylabem a desetkrát zopakoval, že nejdůležitější je číst, číst a číst…popřípadě číst. A když ne číst, tak číst. Kdo nečte, zpravidla neudělá zkoušku. A kdy začít s povinnou četbou? No přeci dnes, protože to je lepší, než zítra. Asi tedy budeme muset pro jistotu na tento předmět něco přečíst.
 Toť první školní den. Sice jsme měly jen pět hodin, ale utahané jsme domů dorazily jak po maratónu. Naštěstí už za dva týdny nás čekají týdenní prázdniny – čas fiest a siest. 8-)

Parque Grande

 21. září 2008
 Dnes jsme vyrazily na špacír po Parque Grande. Letmo lze pohlédnout v odkazu níže.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/ParqueGrande#

Vono to mrklo, mrklo to…A ty brambory se taky hejbaj..

 19. září 2008

 Záhada vyřešena! Kdysi níže jsem se zmínila o pokrmu, který jsme s chutí okusily – kalamary. To vše se stalo za situace, aniž bychom věděly, co to vlastně je. Dnes jsme navštívily trh, kde jsme kalamary našly ve tvaru nám neznámém. Patrně to bude všem jasná věc, jen nám ne, že kalamary pochází ze sépie, což je potvora z moře vytažená. Celé zvíře vypadalo podivně a sama od sebe bych ho nikdy ochutnat nechtěla, ale už se naštěstí stalo. Aspoň jsem zas o něco chytřejší, že kalamary nejsou bílé masité kroužky líně plovoucí vodami. :-)

Den žen

 18. září 2008
 Dnešní den bych nazvala dnem žen. Během čtyřiadvaceti hodin jsme se setkaly s několika slečnami a celý den se stal poněkud příjemným zpestřením oproti předchozím, jejichž náplní bylo především hledání bytu, lehké stresování, nakupování, bloudění či zařizování školních povinností. Ale právě ve škole jsme dnes potkaly první osobu, která nás mile překvapila. Tak trochu obligátně zmatené jsme stály na chodbě katedry angličtiny a zjišťovaly rozvrh. V tom se k nám přihnala mladá Španělka s tím, že nás zná. Objasnila nám, že před dvěma roky byla Erasmus studentkou právě u nás na univerzitě v Plzni a pamatuje si nás, což nás velmi potěšilo. Opět se projevila španělská nátura, protože i Ana nám nabídla svou pomoc ve všem, co budeme potřebovat a pozvala nás na návštěvu k ní do nedalekého města.
 Odpoledne jsme měly domluven sraz s naší třetí kolegyní Ivanou, též vyslanou univerzitou v Plzni, která ovšem dorazila do Zaragozy teprve včera. Společně jsme se setkaly ještě s Jitkou, rovněž bývalou Erasmačkou z Plzně, jejíž studijní pobyt měl za následek to, že si zde našla místního přítele a zakotvila. Společně jsme poseděly nad kávou v jedné z místních cafeteríí a probraly vše potřebné i nepotřebné, vtipné i šokující, pozitivní i méně pozitivní. Seděly bychom ještě dlouho a rády, ale musely jsme jít na další sraz a to s Francouzkou, která se včera byla podívat na náš byt a k naší radosti měla zájem. Pomohly jsme jí přinést zavazadla z bytu, kde byla krátkodobě ubytována a začaly jsme být v našem bytě kompletní. Z řad zájemců o byt, myslím, že Louise je tou nejvhodnější, kdo mohl začít sdílet byt, soudě dle prvních dojmů. Hned zpočátku nám bylo objasněno, že výslovnost koncovky jejího jména je „z“ - [luiz]. Pokud použijete předpokládané „s“, budete jí nazývat jménem mužským, což chápu, že není zrovna dvakrát příjemné. :-)) Naše konverzace probíhá v jazyce anglickém. Já osobně jsem potěšena o to víc, protože doufám v pomoc od Louise s mým povinným studiem francouzštiny, který jsem se bála, že během pobytu dost zameškám a zanedbám. Takže: cena nájmu se začíná dělit a my tak máme o jednu starost míň a navíc máme sympatickou parťačku. Empatií jsme pochopily, že naše spolubydlící je několikadenním hledání bytu unavená, proto jsme se zhostily společné uvítací večeře, která měla úspěch a celý večer jsme zakončily tlacháním o všem možném španělském, francouzském i českém. Například Francouzi jsou prý na větvi z Petřína. Že je v našem hlavním městě „malá Paříž“ je pro ně vskutku udivující.:-)

Dokumentace sídla

Zde se nachází malá ukázka našich prostor k obývání.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/ExkurseBytem#

Dozvuk Expa a pátrání po koordinátorce

15. září 2008
 Po proběhaném dni na Expu jsme večer snědly zbytek rajské polévky a padly do gauče. Tam jsme na chvíli ve vší slabosti usnuly. Po procitnutí jsme se vrhly na přípravu dalšího chodu a to smažených kalamary. Do teď vlastně nevíme pořádně, co to je, ale bylo to dobré, jako ostatně zatím vše, do čeho jsme se pustily. 8-) V půl jedenácté nás zaujaly podivné rány, které se šířily ulicemi. Po chvíli nás napadlo, že se jedná o zakončení Expa, které muselo být přímo velkolepé. S nadšením jsem vykoukla z okna, ale nic jsem neviděla. Patrně to bylo tím, že máme výhled do dvora domů, nikoli do ulice. S Magdou jsme si tedy představily, že to je určitě krásné a šly jsme radši pomalu spát.
 Druhý den, plny sil jsme šly učinit pokus o řešení našeho neplatného Expo lístku. Myslely jsem, že nemáme šanci, aby se nám peníze vrátily, protože neplatnost lístku byla v naší situaci neprokazatelná, stejně tak fakt, že jsme je kupovaly právě na koleji. Mluvily jsme s nějakým pánem, který nám řekl, že máme přijít v pět večer, kdy se tam dostaví slečna, která nám lupeny prodávala. Navíc nás překvapilo, že si nás pán prý pamatuje, jak jsme je kupovaly. A to tím více, že my si ani nevybavujeme, že tam takový muž byl přítomen. Na pátou hodinu jsme se opět dostavily na kolej. Byla zde jiná paní, která se snažila dovolat oné slečně, dokonce ji i vyvolávala po koleji místním rozhlasem. Slečna přišla chvíli po páté, Magda ji oznámila, že zakoupená vstupenka byla již neplatná a ona jen řekla, že se moc omlouvá a že samozřejmě přinese zpět 20 euro. Byly jsme vskutku v šoku a mile překvapené. Na takové jednání a přístup nejsme u nás zvyklé. Lidi tu mají schopnost vyhovět si a pomoci. To se nám ale v tomto případě nestalo poprvé. Zřejmě je tu jakási slušnost zvykem. Takže jsme byly opravdu potěšeny. A vážíme si této ctnosti.
 Jakousi výjimkou v této chvále je naše španělská koordinátora, se kterou máme řešit vše potřebné, během našeho studia na Univerzitě v Zaragoze. Na paní Anu Artigas nás upozornil již Alejandro, že se jedná o vysoce nespolehlivou osobu, kterou pomalu ani nikdo nezná, protože její docházka do zaměstnání je velice slabá. O tom jsme se přesvědčily již onehdy, když jsme jí před půl rokem poslaly několik emailů, na které neodpověděla. Uplynulý týden jsme se snažily ji vystopovat, bohužel s negativním výsledkem. Na dveřích kanceláře má psáno, že je nepřítomna a že nikdo neví, kdy se vrátí. Pomalu začínáme uzavírat sázky, zda vůbec tuto osobu do konce našeho pobytu uvidíme. Nebo nám zůstane jen onen obrázek ženy, sedící u stolu v kouřovém oparu a s několika lahvemi piva okolo, jak nám barvitě popsal Alex. :-)

EXPO Zaragoza

14. září 2008
Toto datum je výjimečné tím, že jsou právě tři měsíce od zahájení světové výstavy EXPO, pořádané v Zaragoze. A 14. září je posledním dnem, kdy je tato exhibice veřejnosti otevřena. Váhaly jsme, váhaly, zda tuto příležitost využít a jít shlédnout velkolepou podívanou mnoha států světa, se společnou tématikou – voda. Zašly jsme tedy na univerzitu, kde byly k dostání zlevněné vstupenky a dva lupeny jsme zakoupily. Jednalo se o nevyčerpané třídenní vstupenky. Druhý den ráno jsme vyrazily k zastávce Expobusu, který nás dovezl až před fronty vedoucí ke komplexu. Hrůzně vypadající kolony lidí naštěstí rychle postupovaly a my jsme se dostaly až ke kontrole batohů, kde jsme bez problémů prošly. U turniketů jsem já také uspěla, ale Magda už byla v horší situaci. Tak jak já jsem stála již v areálu, Magda stála za branou a diskutovala s kontrolorkou, která jí oznámila, že její třídenní lístek už třikrát použit byl. Nezbývalo, než abychom koupily u pokladny lístek nový, naneštěstí ještě o něco dražší, než byl ten, který již platný nebyl. Naštěstí jsme na tento incident a ztracený peníz radši brzo zapomněly a šly jsme užívat multikulturní podívané.
Začaly jsme tedy procházet jednotlivé pavilony a většina z nich byla opravdu poutavá a zajímavá. Tak zdánlivě prosté téma, jako je voda, bylo něčím úžasným. Zaznamenaly jsme tolik způsobů a variant, jak toto téma uchopit a každé z nich mělo své kouzlo, či poslání. O to více nás mrzel fakt, že Česká Republika se EXPA odmítla zúčastnit z údajných důvodů, že vodní téma pro nás není dosti atraktivní. Navštívily jsme tedy pavilony těch zemí, které se toto téma nebály zpracovat. Bohužel jeden den je opravdu málo na takovou porci „vody“, ba ani tři dny by nestačily k dostatečné prohlídce. Neviděly jsme tedy zdaleka vše a navíc jsme si vybíraly ty expozice, které nedisponovaly nejdelšími frontami. Úměrou se lze dopídit, že ty více atraktivní nám bohužel unikly. I tak jsme viděly spoustu zajímavého. Nejdelší frontu jsme si vystály u pavilonu Slovenska, abychom navštívily alespoň něco nám blízkého. Hned u vchodu jsme všichni obdrželi panáka. Nebyl naplněn vodkou, jak jsme se mylně domnívaly, nýbrž vodou, což se vlastně dalo čekat. Audiovizuální expozice s přírodní tématikou byla velice pěkná a kvalitní, stejně tak druhá místnost s různými údaji o vodě v mnoha podobách a využitích. Slováci též zmínili své skvělé reprezentanty vodních sportů na Olympiádách a jiných soutěžích. Při odchodu jsme zašly na pár slovanských slov za jedním z organizátorů pavilonu, který nás velmi mile přijal a krom jiného se optal: „Tak čo, vy baby, odkial' ste?“ Obdaroval nás lahvemi Čerínské prírodné minerálne vody s prirodzeným obsahom prírodného oxidu uhličitého a šly jsme světem dál. To už se ale náš Expobyt blížil k deseti hodinám a stav se blížil ke zhroucení. Z posledních sil jsme ještě našly frontu k pavilonu Latinské Ameriky. Asi jsme nevědomky přeskočily tak třetinu fronty, jedna slečna s výrazem supa před útokem nás na to upozornila, ale už jsme se nehodlaly přesouvat jinam. Uvnitř jsme poslechly krátký koncert latinskoamerických rytmů a letecky jsme prošly všechny výstavní kouty. Vítězoslavně jsem vyšly ven a uznaly, že už toho máme plné zuby i kecky. Prošly jsme kolem pavilonu Španělska, který jsme nenavštívily, za to jsme zabrousily k záchodům a poté hurá na Expobus č. 5, který nás dovezl téměř před dům. Plny dojmů jsme snědly včerejší rajskou polévku a laxně nechaly těla svá odpočívat po náročném dni. Expu ZDAR a snad už se naše republika příště účastní. Možná budeme čekat do té doby, než někdo vyhlásí ke zpravování téma „pivo“. Jinak nevím, nevím, co by pro naši zemi bylo atraktivní. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/EXPOZaragoza#

Tour de Zaragoza 01

13. září 2008

Dnešek jsme chtěly využít k turistické procházce městem, kterou nám navrhla naše nová mapa Zaragozy. Vydaly jsme se tedy do centra k výpravě po místních památkách a pozoruhodnostech. Hned zpočátku trasy jsme viděly několik kostelů a věží. Osobně mě také zaujal místní street art, který má své osobité kouzlo a styl. Nadále jsme se snažily procházet doporučenou trasu, která vedla luxusní částí centra, avšak naše zraky se z památek velmi rychle přesunuly jinam. Ulice byly plné obchodů a půjčoven svatebních a společenských šatů. Po několika fotkách památek jsem tedy vyfotila desítky snímků výloh, protože mi přišlo, že ani o jeden model nemohu být ochuzena! Co když právě tento nápad někdy poslouží k inspiraci pro nové šaty, které bych mohla šít. Společně s Magdou jsme uznaly, že za vhodných podmínek by se člověk měl vdávat ve Španělsku, už jenom kvůli těm šatům. A ne jednou!

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Zaragoza01#

Escosura n° 24

11. září 2008
Máme pronajatý byt! Prostorný, s dostatkem světla, kuchyni obsahující, koupelnu, salón, tři pokoje a kilometrovou chodbu. Krátce po nastěhování jsme se rozhodly byt kompletně vycídit, abychom ho očistily od dosavadního smetí a kdejakých mikrobů. Magda měla na starosti koupelnu a obývák, já jsem drhla kuchyni. Po těchto procedurách jsme se poprvé vydaly na nákup do obchodu Galerias Primero, pracovní název – do galerie, jež se nachází naproti našemu domu. Vybraly a zaplatily jsme řadu položek, které jsme pak uskladnily do naší čisté kuchyně. Z nákupu poté vyplynul i náš první oběd. Na krátkozrnnou rýži a dušenou zeleninu jsme byly opravdu pyšné! Po obědě proběhla cesta do centra, kde jsme nakoupily dřevěnou měchačku a SIM kartu s místním číslem. Tato cesta trvala asi čtyři hodiny, což nás zcela vysálo. Po příchodu jsme se zakousli do chlebu, daly jsme si kávu a pomalu jsme padaly do postelí, které ovšem nebyly povlečené. Jaké zjištění bylo, že jejich povlečení není klasické, jako naše, nýbrž jest jednoduché, lépe řečeno, vypadá to jako prostěradlo, takže tuto textilii opravdu nejde navléci na deku. Zatím jsme se tedy přikryly jen tímto „prostěradlem“ dokud je teplo, co bude dál, uvidíme. Ještě, že mám ten spacák s sebou. Zapomněla jsem říci, že jsme si každá vybraly svůj pokoj, kde budeme přebývat. Magda má zadní komnatu, se světlým nábytkem a barevnými doplňky. Já jsem v prostřední cimře, která má jednu velkou stěnu přes celou délku pokoje, tmavě hnědou se spoustou knih – ve španělštině, třeba si někdy nějakou přečtu, až na to budu mít jazykové znalosti. Celý pokoj mi hlídá jedna Becherovka, kterou jsme zatím neudaly, protože se vším nám pomáhal jen Alex a jeho máma a tam už jsme jeden kus věnovaly. Takže ta druhá asi zůstane v našich rukou. Neztratí se. Přední pokoj s velkou postelí a nevkusnými obrazy jsme ponechaly naší fiktivní spolubydlící, kterou teprve hledáme. Vytvořily jsme inzerát ve španělském i anglickém jazyce, nechaly jsem si ho pětkrát vytlačit a dnes jsme ho rozvěsily na školních nástěnkách. Snad se někdo zastaví a kontaktuje nás, abychom nemusely platit za tolik místa, které nevyužijeme. Před procedurou s inzerátem jsme zašly do univerzitní knihovny a poprvé se přihlásily na net. Asi tam budeme pečené, vařené. Zmínku bych věnovala i naší nové filtrovací konvici. Jak známo, španělská kohoutková voda není doporučena k pití a za těch pár dní jsme koupily už toliko vody, že za pět měsíců by číslo bylo nevyčíslitelné a tak jsme okoukaly u Alejandra, že takovou konvici vlastní a i my jsme ji dnes pořídily. Po vybalení jsem se chopila návodu a Magda dle mé instruktáže nažhavila funkčnost tohoto stroje. Tak snad nám bude sloužit a nedopustí, abychom si do těl svých nepozvaly nějaké cizopasníky, či co by nám to vlastně hrozilo lemtáním místní vody. Závěr dne bych věnovala televizi, kterou v našem bytě též vlastníme. Dávají tu kdeco. Dnes jsme se dívaly The Simpsons ve španělštině. Zaujala nás zejména výslovnost jména Homer. Pro Španěly je tu jakožto [chomér]. Často sledujeme Faktor X, zde běží již druhá řada, ale zatím vysílají jen castingy, takže favorita ještě nemáme. Kdo ví, kdo bude mít největší faktor [equis]. Naším velice oblíbeným pořadem je Cirkus. Je to něco na způsob castingového pořadu, ale mladí lidé zde předvádějí své gymnastické, akrobatické, taneční a další artistické umy a procházejí mnoha vyřazovacími koly. Můj oblíbený černoch s podholenou hlavou a copánky je stále ve hře.

Amigo Alejandro

 11. září 2008
 Sluší se zanechat pár slov o našem zachránci. Alejandro Recio Villalba. Mladík, který byl před rokem ve stejné situaci jako my. Obyvatel Zaragozy, student pedagogické fakulty, který přijel studovat do Plzně na Západočeskou univerzitu v rámci projektu Erasmus. V Plzni jsme se s ním seznámily a měli jme společně řadu předmětů. Teď se karty obrátily a my jsme se vydali do Španěl a potřebovaly jsme pomoc. U Alejandra a jeho rodiny jsme ji našly. Alex, mladý, veselý, hodný, snědý sympaťák. Krom jeho pomoci nás dokázal bavit celý den, vyprávěl nám story z jeho pobytu v Česku, rozebíral poznatky, jaké shledává rozdíly mezi Čechy a Španěly. Je skvělý kuchař, ač to jeho rodina popírá, několikrát nám uvařil výtečné jídlo. A na náš údiv, že poprvé máme na talíři gambas, čili krevety, pronesl jen: „Oh my God, I can’t believe it!“ Takže jsme hned byly poučeny, jak se tato pochoutka jí. Nejdříve odlomíme hlavu, potom ocas, následně pacičky a tělní obal. Poté je lahodný syrový vnitřek připraven ku konzumaci. Taktéž jsme obdržely radu, že semafory jsou v Zaragoze jen dekorace, nebo že na párty je nutno hlídat si svůj drink před lidmi, kterým se náhodou z rukávu sypou drogy. Důležitá Alexova připomínka byla, že „Spanish people are crazy!“ Něco na tom bude. A rozhodně tato vlastnost není na škodu. Za zmínku stojí, že Alex se chce zúčastnit castingu už asi na jedenáctou řadu španělské verze pořadu Big Brother. Jeho sestra Carlota je španělskou šampiónkou v plavání na 200 m motýlek. Maminka, jejíž křestní jméno si nepamatuji, jest ředitelkou základní školy. Takže ještě jednou díky rodino z domu č. 13. Beso, beso y muchas gracias.

Vzdušnou čarou do Španělska

10. září 2008
 V podvečer dne 6. září 2008 jsme dorazily v doprovodu rodičů na ruzyňské letiště. Jako první objekt zájmu jsme si vybraly službu zabalení zavazadla do ochranné folie, kde jsme narazily na velice vtipného mladíka, který by si hubou byl schopen obstarat dvojnásobnou cenu, než si měl účtovat. Alespoň z nás spadla lehká nervozita. Poté jsme si nechaly odbavit naše pečlivě zabalená zavazadla. Můj limit byl opravdu na deko přesný, ale čemu se divit, ty dvě Becherovky tam musely být znát. Čas nás netlačil a tak jsme ještě v plných rodinných počtech navštívili Macdonaldovu občerstvovací stanici. Po rozloučení s rodiči jsme nechaly projet naše zavazadla rentgenem. Naštěstí bylo vše v pořádku a my jsme mohly zamířit směrem k letadlu. Po chvíli čekání jsme konečně mohly nastoupit do aeroplánu a jít na svá místa. Shodou okolností jsme seděly u nouzového východu, takže slečna letuška nás upozornila, že v případě potřeby máme zatáhnout za úchyt a poté vyrazit okno. Padla na nás velká zodpovědnost. Výhodou bylo, že naše místa byla obklopena větším prostorem něž ostatní. Čas vzletu se přiblížil, při rozjezdu nás letuška a steward v rychlosti poučili, jak dýchat s přístrojem či jak použít záchrannou vestu. A najednou se letadlo zvedalo, tak jsme si s Magdou trochu zaječely a obdivovaly jsme krásy nočního města. Záhy nás letuška obdarovala občerstvením. Skvělý mrkvový salát, horký toast, sušenka a k tomu bohatá nabídka nápojů. Celý let proběhl bez problémů a vlastně to bylo docela příjemné. O přistání jsme ani pomalu nevěděli. Vystoupily jsme a zamířily s davem do haly pro zavazadla. Ty k nám po chvíli na pásu dorazily. Před námi bylo asi pět hodin čekání na první bus na nádraží v Barceloně. Tak jsme se usadily v hale pro vyzvedávání zavazadel u kanceláře pro ztracená a nalezená zavazadla, pozorovaly jsme lidi kolem a hrály hádací hru. Takto jsme vydržely asi dvě a půl hodiny, potom na nás začala padat těžká únava. Lidi kolem nás žádní nebyli, takže jsme i lehce pospávaly a trpělivě čekaly až se už konečně přiblíží pátá hodina. Po dlouhé době čekání jsme našly před letištěm to správné místo, kde by měl kotvit bus. Naštěstí opravdu přijel, zastavil, my jsme nastoupily a zaplatily milému řidiči, který nás přiblížil k nádraží. Od poslední zastávky jsme ale k nádraží musely pěšky projít několik ulic, což by bez tuny zavazadel bylo vcelku bez problémů, ale takto to zrovna dvakrát příjemné a pohodlné nebylo. Navíc z českých zkušeností bych čekala, že v šest ráno bude v ulicích jen zlomek lidí, kteří za svítání chodí do práce, ale zde v Barceloně měli noc ještě mladou. My jsme se pomalu dostaly na nádraží, nakoupily lupeny do Zaragozy a našly náš bus. Pan řidič něco zahuhlal a většina lidí šla umístit zavazadla do kufru, takže my také. Zavřel dveře od tohoto prostoru a otevřel zavazadlový prostor na druhé straně a zařval, že si tam mají dát věci ti, kdo jedou do Zaragozy. V tom jsme pochopily, že máme kufry určené v prostoru pro cestující do Madridu. Magda to šla řidiči oznámit, sice si na své odpovědi málem uhnal infarkt, ale nakonec nám otevřel a nechal věci přendat. Naštěstí jsme nebyly samy, kdo jaksi nepochopil systém a pokyny. Čtyřhodinová cesta byla dlouhá, ale alespoň chvíli jsme ji prospaly. Na nádraží v Zaragoze jsme kontaktovaly Alejandra, který si nás dle mých instrukcí našel u velké koule s bílým autem a létajícími stříbrnými papírky vně a odvezl nás k němu domů. Jemu a jeho mamince patří obrovský dík, protože oni dva nám moc pomohli! Nechali nás u nich tři noci přespat v luxusních podmínkách, dali nám najíst, dokonce jsme u nic poprvé v životě ochutnaly krevety a další jiná jídla, která nás zaujala. Mohly jsme taktéž ozkoušet vodu místního bazénu, který se ke dni 8. 9. 2008 uzavíral, takže jsem plavbu stihly přesně na poslední den. Alejandrova rodina nám především ale pomohla najít byt, do kterého se dnes budeme stěhovat.