Psát o zážitcích z února by mohlo evokovat, že jsem možná trochu mimo, což ostatně vlastně jsem. :-) A tak nevadí, že se vrátím o půl roku do historie a splním, co jsem kdysi slíbila. Vzpomínky na výlet do Barcelony, kterým jsme zakončily naši španělskou pouť, jsem začala psát již na jaře. Text je však nedokončený a s tímto odstupem v něm již nechci detailně pokračovat. Budiž vám tedy pomůckou k dokreslení představy sada fotografií. :-)
http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Barcelona#
A jaro je s námi! Vítám vás v krásném pozdně březnovém období a přináším slíbenou reportáž z Barcelony, která je ověnčena opět značně dlouhým zpožděním. Ale život v republice České je opravdu jiný, než ve Španělském království a ještě k tomu, když studujete Západočeskou univerzitu v Plzni. Na vytíženost si věru nemohu stěžovat. :-)
Ale pojďte teď se mnou na chvíli zpět do hispánských krajů. Psal se přelom ledna a února tohoto roku a my jsme se pomalu rozloučily s námi dlouho obývanou překrásnou Zaragozou. Čekalo nás náročné balení kufírků, velké přemýšlení, co zanechat na pospas naší spolubydlící Lotce či loučení se s lidmi, na které se nám nechce zapomenout. Zavazadla jsme naplnily po všechny okraje, nicméně peřina se mi do žádné kabelky již nevešla a tak jsem si do ČR poslala malý balíček. Zamávaly jsme tedy odpoledne bytu v Calle Escosura n°24 a vydaly se zakončit náš pobyt do Barcelony.
Cesta z autobusového nádraží do hostelu byla hotové galeje! V barcelonském metru snad neexistují eskalátory, anebo existují, ale ne v blízkosti autobusového nádraží, což je trochu nepříjemné, zvlášť když máte ke své váze ještě
Že nám při pobytu krásně propršelo, na to už jsme si ze všech výletů zvykly. A tak jsme za ranního poprchávání vyrazily do úžasného a ojedinělého Parku Güell. Pokrývky hlavy dolů před mistrem Antoni Gaudí! Jak se píše v publikacích: Osobitý styl architekta se projevuje i v těch nejmenších detailech. Promenády jsou kryty sloupořadím se sloupy ve tvaru stromů, zvlněné tvary připomínají potoky lávy. Některé plochy architektonických prvků parku jsou kryty barevnými mozaikami z glazovaných keramických střepů či skla.
Později jsme parkový exteriér vyměnily za interiérové výstavy. První z nich byla expozice malíře jménem Joan Miró. Magda tuto výstavu zhlédla již v prosinci a tak jsem se do spárů reality snové vydala sama. Byl to pro mne překrásný zážitek…nechat na sebe působit kouzelně uklidňující malby…děkuji. :-) Druhý den jsme společně navštívily rozsáhlou expozici Picassovu. Člověk by ani netušil, jak široký byl jeho rozptyl tvorby a samotný vývoj. Nutno podotknout, že tato výstava byla ve srovnání s Miróovou o mnoho náročnější na jakési vstřebání.
Zajímavý zážitek jsme měly, když jsme na mé velké přání vyrazily do Textilního muzea. Vše se jevilo nadějně. Našly jsme malý obchůdek, který měl prodávat suvenýry k onomu muzeu, na chvíli jsme poseděly v Textil Café a vyrazily jsme do poměrně dlouhé fronty, na jejímž začátku stála dáma, která vpouštěla dovnitř asi čtyřčlenné skupinky a to po více jak pěti minutových intervalech. A tak jsme trpělivě čekaly, do zavírací hodiny zbývaly ještě asi hodiny dvě. Konečně se na nás dostala řada! Vešly jsme do místnosti, které obsahovaly jen různé časopisy a dále řadu sluchátek a různojazyčných audio průvodců. S trochou zklamání, že v první místnosti mě nepřivítalo nic oděvního, jsem si půjčila průvodce anglického a šly jsme do další místnosti. Tam jsme se proplétaly mezi nějakými sloupy s fotografiemi, jejichž obsah jsem příliš nepobírala a ani vám nedokážu napsat nějaké zobecněné téma, kterým bych vám je přiblížila. Jisté je jedno, žádná oděvní tématika tam patrná nebyla. A tak jsme chvátaly, přeskakovaly komentáře elektronického průvodce, jen abychom se konečně dostaly k oněm oděvům. Z dalším místností si pamatuji jen nějaký model města a výstavu reklamních historických plakátů a byly jsme venku! Koukaly jsme na sebe, nechápaje, na jaké výstavě jsme to byly. (To nevíme dodnes :-) A tak jsme zašly do obchodu, který měl příslušet textilnímu muzeu. Paní nám mile sdělila, že už je to nějaký ten pátek, co se celé muzeum přesunulo na okraj Barcelony a že už to těžko stihneme, když se za půl hodiny zavírá. Tak jsme trochu zklamané, leč na druhou stranu pobavené celou tou absurdní situací, otočily se a raději jsme vyrazily ke krásnému moři, které nám poskytlo další rozměr Barcelony. :-)
"Zde nalezený deník sportovce končí. Citujeme ještě zprávu z okresních novin:" ;-))
Takže Španělsku ¡adiós!
Neslibuji žádné pravidelné aktualizování, ale ráda bych občas zveřejnila nějaký můj výlev, zážitek či aktualitu. Takže uvidíme...¡vamos a ver! 8-)
Za zmínku také stojí místní tradiční tříkrálové pečivo nazývané Roscón. Pár dní před tímto svátkem jsou Roscónů plné obchody! I my jsme si jeden malý koupily. Princip je takový, že v předvečer tříkrálový se pustíte do této pochoutky se šlehačkou, připíjejíc horkou čokoládu, a který z konzumentů narazí na zapracované překvapení, ten má celý Roscón zaplatit! U nás to vyšlo tak, že ono překvapení zůstalo přesně vprostřed posledního kusu, který jsem pro nás rozkrajovala, takže i zde jsme zůstaly u našeho systému společných financí tzv. fifty-fifty. A ono překvapení uvnitř? Na nás vykoukl, ve šlehačce obalen, usměvavý kačer! :-))
Kačer ale nebyl jediný dárek, který jsme obdržely. Na 24 hodin nás právě na Tři Krále opustil zdroj vodní! Ale co se dá dělat. A tak jsme raději zůstaly „tranquila“ a začaly jsme vařit oběd. Chtěly jsme si trochu okořenit bezvodní den a tak jsme si připravily dušenou zeleninu s pálivou papričkou. Jenže jezte pálivé jídlo, aniž byste to zapili pivem. A tak jsme to zapily pivem. :-) Po pivu samozřejmě následuje rychleji se zaplňující měchýř. Jenže jděte na záchod, když nesplachuje! Tak jsme se sebraly a šly jsme do kavárny. Ale najděte otevřenou kavárnu, když je svátek a ještě k tomu siesta! Naštěstí jsme ale postupem času našly a vše dobře dopadlo. Po návratu voda stále netekla a tak jsme se pustily do grandiózní hory nádobí. Měly jsme radost, jak se nám ji povedlo umýt v těchto nehostinných podmínkách a s tak malým množstvím našetřené vody. V tom něco zabublalo a voda byla po dlouhých 24 hodinách tam, kde má být. :-)
A tak jsme se v Tarazoně utvrdily, že je sem tam možné narazit na jedince, kteří již někdy o České Republice slyšeli, ba dokonce ji navštívili! Bezpečně tyto lidi ale kompenzují Ti, kteří nám řekli například názor, že Česká Republika je v Asii. Či naše učitelka Elisenda, která se mě dnes při hodině ptala (po téměř půl roce, co mne učí), zda se říká Czech Republic, nebo Czechian Republic. :-)
Trh, situovaný v historické budově patrně z 19. století, byl velkolepý! Široká nabídka všeho ovoce, zeleniny, sýrů, masa či mořských živočichů. Všichni nakupovali před koncem roku jak diví. My jsme tento ruch jen pozorovali a procházeli těsnými, zalidněnými uličkami a kluci vše dokumentovali, přičemž řada prodavačů je nelibě sledovala a tak jsme se trochu báli, aby na nás opět nepřijela Policía. :-))
Silvestr, neboli Noche Vieja byl úžasný! Den jako stvořený k výletu. Rozhodli jsme se vyrazit do Fuendetodos. Rodiště Goyi, které už jsme s Magdou jednou navštívily a zůstalo nám v srdcích hluboko... :-) Úžasnou krajinu jsem vám již detailně kdysi popsala a tak se zde nechci opakovat. Ale ač jsme zde s Magdou byly již podruhé, vše bylo tolik jiné! Skoro tak by mohl vypadat kraj světa! Jdeš, vidíš sotva na tři kroky, všude mlha tak hustá, že by… :-) Jak krásné je procházet se lánem divokých bylin a s každým krokem cítit jejich svěžest a sílu. Zafoukal polední vítr, dýchl do mlhy a ta mžikem mizela. Otevřela se před námi krásná, čistá krajina. A my jsme si uvědomili, že je na čase se vrátit zpět do vesnice. A právě v tu se stalo, co nikdy nechcete, aby se stalo. Inu stalo se. Orosený povrch klouže a když máte smůlu, už jste na koleni. A v Kájovo případě ještě na cloně. Takže jsem vyndala jediné dva kusy leukoplastu, přičemž jeden poputoval na koleno a druhý zpevnil clonu. A mohli jsme se již opravdu vydat zpět do vesnice. Chvíli trvalo, než jsme našli správnou cestu. Tu jsme vlastně ve skutečnosti nenašli. :-)) A tak jsme museli projít v těsné blízkosti pod jednou větrnou turbínou a učinit strmý sestup po kopci k cestě, kterou jsme již znali. Výlet jsme zakončili dobrou kávu v jedné z mála místních podniků a jeli jsme zpět do Zaragozy, rozloučit se s rokem 2008. :-)
Celou Noche Vieja jsme pojali v klidné a dobré atmosféře. Dobré hlavně proto, že Miguel připravil úžasné talíře se všemi možnými pokrmy! Doslova kulinářské a umělecké dílo! Po čarokrásné večeři jsme sbalili – řekla bych svých pět švestek, ale výstižnější bude každý svých dvanáct kuliček vína a vyrazili na půlnoc ven. Neměli jsme čas spěchat na hlavní náměstí, kde byla většina lidí. Tak jsme se rozhodli oslavit Nový rok v našem oblíbeném parku. Že bude celý jen pro nás, nás docela překvapilo. :-) Sice jsme neslyšeli přesné odbíjení hodin, abychom do sebe sunuli oněch dvanáct kuliček přesně na čas, ale plus minus i tak jsme vykonali tuto činnost v posledních 12 sekundách posledního roku a vyzkoušeli si tak populární španělský zvyk. Magda si při hektickém tahání kuliček z plechovky udělala řeznou ránu na palci, ale vše jsme vydezinfikovali obsahem příruční placatky a mohli jsme sledovat vzdálený ohňostroj, který byl na můj klatovský zvyk docela krátký, ale i tak krásný. :-) Tak jsme prožili přelom roků, ale vlastně jsme to ani nijak nepociťovali, což se mi moc líbilo. :-)
První den nového roku byl posledním dnem pobytu naší návštěvy v Zaragoze. Ten den jsme vyrazili na procházku k areálu již proběhlé výstavy EXPO. Byl to moc příjemný zážitek. Možná to zní banálně, ale oslovilo nás i to, že jsme se prošli po pěším mostu, vedoucím nad několika proudovou silnicí…po mostu, jenž je pro mne opravdu architektonickým skvostem. A právě tento most nás přivedl k lanovce, kterou jsme dojeli k areálu výstaviště. Tam jsme se prošli a prohlédli zbylé a přetrvávající EXPO projekty, které lidi seznamovaly s různým využitím vodního zdroje.
V dnešním příspěvku vám podám souhrn první poloviny našich společně strávených dní a začnu právě večerem příjezdu. Byl to pro mne druhý Štědrý večer. Kája vyndal zdaleka přivezený domácí vaječný likér a cukroví. Sesedli jsme se u našeho stromku, kde všechny čekala vánoční nadílka, která se pro mne proměnila například v triptych skvělých čajů, skrývajících pod názvy Zimní večer, Zasněžená romance či Novoroční přání, výběr těch nejlahodnějších chutí! Dále jsem byla obohacena o CD Didgeridoo Solo od Ondřeje Smeykala – mého oblíbeného hudebníka. 8-) Moji drazí dostali od Ježíška například španělskou sušenou šunku – jamón serrano, červené spodní prádlo s opičkou či pyl životabudič, nasbíraný pilnými včelami. Závěrem večera jsme se pokusili vytvořit skupinové foto. :-)
Další den jsme se vydali k Parque Castillo Palomar, kde v korunách stromů žijí papoušci. Kája s Michalem vybalili své fotonádobí a lovili snímky barevných opeřenců. Pomalým krokem jsme došli k venkovní parkové posilovně, kde jsme si vyzkoušeli všechna cvičební stanoviště a potýrali svá těla. Když jsme byli téměř na odchodu, začalo se k nám pomalu parkem blížit policejní auto! Dělali jsme si srandu, že jedou na nás. --- Jeli na nás. Vystoupilo dvoučlenné komando, jeden z nich se chopil řeči a vyptával se, co to zde fotíme a zdali nefotíme náhodou nádraží. Ujistila jsem ho, že fotíme pouze papagaye a on nás na oplátku ujistil, že se ptá jen pro bezpečnost. A tak jsme se trochu zaskočeni, s úsměvem, rozloučili s Policíou a nenápadně jsme koukali, zda to vše někdo nepozoruje z oken okolních domů, patrně ten, kdo se bál, že jsou kluci paparazzi a fotí se svými teleobjektivy intimitu jejich obydlí. :-)
To odpoledne jsme pokračovali cestou na druhou stranu řeky Ebro, kde nás pomalu dohnal večer a vzniklo tak plno krásných snímků osvětlené Pilar. Neděle byla věnována arabské památce Aljafería. Večer jsme prošli Parque Grande, místo, které se nám předvedlo v tak krásné podobě, až oči přecházely! Vodní tóny v barvách duhy.. :-)
