Postřehy z ústavu

 25. listopad 2008
 Nýbrž se v těchto dnech nic zvláštního a zmínění hodného neděje, rozhodla jsem se dnešní příspěvek věnovat letmému popisu některých postřehů ze školy, které jsem měla tu možnost, za dobu mého pobytu nastřádat do šuplíku.
 A začnu s ranním budíkem. Škola začíná v osm. Ač bydlíme tak pět minut od univerzity stalo se naším pravidlem, že se dokážeme z bytu vykopat nejdřív v celou, nebo lépe alespoň pět minut po. Nestává se ale, že bychom přišly do naplno rozjeté hodiny. Zpravidla ještě dalších 15 minut prosedíme na chodbě, než se dostaví, nebo spíš dolétne ke třídě naše literární učitelka Elisenda, o které jsem již kdysi psala. Ve svém vaku pak začne lovit klíče, vpustí nás do třídy a začíná hodina. No, hodina začíná až tak za dalších 30 minut, až se Elisenda rozkouká. Pak nám položí několik otázek ohledně probíraného tématu, na které ovšem nikdo neodpovídá, zvlášť v tuto ranní hodinu. Téměř pravidelně máme druhou část dvouhodinovky věnovat tématickému filmu, jenže naše učitelka není příliš technický typ a spuštění videa zabere okolo 20 minut. Někdy si přivede na pomoc útlou malou kolegyni, jíž nazýváme „technická podpora“. Pokud se podaří nažhavit video, obvykle z toho stejně nic moc nemáme, protože Elisenda celou dobu hledá, kde jsme minule skončili a mezitím si celý program několikrát omylem vypne.
 Na naší škole neexistují přestávky. Hodina trvá oficiálně 60 minut, od celé do celé. Každý učitel si organizaci hodiny dělá sám. Takže někdo, jako Elisenda, chodí do školy o 20 minut déle. Jiní učitelé mírně zkrátí na konci. A někteří jedou sakum prdum celých 60 vcelku. Obtížné je pak řešit, když v celou končíme někde a v tu samou dobu už začíná výklad v budově nad míru vzdálené.
 Taky tu jest v některých třídách prapodivný nábytek. Žádné lavice, jen pro každého židle s takovou policí pod pravou rukou, kam se sotva vejde sešit. Pod pravou rukou – tam je mi opravdu houby platný. Takže mám stále svou levou psací ruku někde v luftu, když se snažím pochytit a zaznamenat si něco z výkladu. Co by na to řekli tvůrci fotografií, které visely nad tabulí v každé třídě na našich základních školách? :-)
 A cítili jste někdy cigaretový kouř, když jste vešli ve škole na záchod? „Áááá, tady si někdo tajně zapálil.“ Tady je to podobné, ale nikdo to nedělá tajně. :-)) Pokud se rozhodnu jít na záchod, musím se proboxovat přes obvykle tucet studentů, kteří na záchodě udělají takový opar, že ani nevidím, kde je klika od kabinky. Mimo jiné, toalety jsou tu klasicky rozděleny na pány a dámy, ale to nikoho nezajímá, přeci se nebude chodit přes celou chodbu na správný obrázek. :-))
 V rychlosti ještě zmíním, že ve Španělsku existuje protikuřácký zákon. Celkem vtipné ale je, že na drtivé většině barů, restaurací či kaváren je nápis „Zde kouření povoleno“. Nikomu se totiž zákon nelíbil a tak si každé zařízení odhlasovalo, zda na ně bude platit, nebo ne. Bohužel, ať procházíme město jak chceme, kavárnu bez cedulky ne a ne najít. :-/
 Toto tedy byl letmý souhrn několika postřehů školních i mimoškolních. Uvidím, co čas přinese dál a jaká story vám nabídnu příště. A snad již brzy přijde i nějaká obrazová dokumentace. :-)

Aktualita od plotny

 15. listopad 2008
 Dnes se stala zvláštní věc! Ač jsme s Magdou společně vařily zdánlivě stejný oběd, jedly jsme každá něco jiného. U stolu to dopadlo tak, že Magda měla k jídlu bramboráky a já vošouchy. Obě dvě jsme si navzájem obdivovaly a poté i mezi sebou ochutnaly naše krajové speciality! Byly jsme velice překvapeny, že jsou chutě prakticky totožné! :-) Fotku bohužel nemám, protože oběd na stole moc dlouho nevydržel.. :-))
 Dnešní příspěvek ukončím citací čtenáře traverza, který komentoval na jistém dámském webu recept na bramborové VOŠOUCHY: „Toto jsou pravděpodobně klasické bramboráky…“ A celý svůj projev zakončil myšlenkou: „Kdoví proč, když slyším slovo Vošouchy asociuje se mi slovo vobšourník, to ale nemá s vařením nic společného.“

 To tedy rozhodně nemá. :-)) A kdo je vod néés, rozhodně mu tůten nézev divnej nepřipedéé. ;-)

JazZaragoza

 14. listopad 2008
 Tento páteční večer, měly jsme v plánu navštívit jeden z koncertů festivalu JazZaragoza 2008. Neměly jsme ale lístky z předprodeje, protože s naší dochvilností jsme to již jaksi nestihly. :-)) Magdě ale bylo ve škole řečeno, že jazz prý v Zaragoze není vůbec v oblibě a jediný jazzový club byl již zrušen. Bylo tedy pravděpodobné, že lístky seženeme i těsně před zahájením akce. Po osmé hodině jsme tedy vyrazily k Auditoriu, nakoupily lupeny a vešly dovnitř. Nejdříve jsme zamířily k servicios. Záchody byly poněkud netradiční a to tím, že kabin ve velké místnosti bylo kvanta. Patrně to nezní zajímavě, ale shodně to na nás vrhalo zvláštní nepopsatelný pocit noční můry. Nicméně jistě to je praktické při velkých akcích, kdy je tak možno se vyvarovat frontám. Ne jako když jsme byly v dubnu na krasobruslení v Aréně v Holešovicích, kde jsme prozřetelně využívaly pánské toalety…ale když to začala praktikovat většina žen, výhody byly nenávratně pryč. :-))
 No, zpět k jazzu. :-) Vešly jsme do velkého sálu, který byl celý zaplněn stoly, na kterých plápolaly malé červené svíčky. Sál už byl hodně zalidněný, takže informace o neoblíbenosti toho žánru nebyly zas tak horké a představa, že tam budeme samy, se nevyplnila. :-)) Bokem stál velký bar, od kterého vybíhali pěkně upravení, ve smokingu oblečení číšníci. Ten který obsluhoval naši řadu stolů nás ale poněkud naštval, protože se ukázal jako ignorant, který jde po kšeftu. Vůbec nás neobsloužil, nýbrž asi již od pohledu vypadáme jako chudé studentky, ze kterých toho moc nevyždímá. No, měl smůličku, měly jsme v plánu si objednat…ale…vystačily jsme si tedy s naší záložní vodou a lepší občerstvení jsme si užily až doma. :-))
 Abych zmínila samotný koncert. Byl to skvělý zážitek! První vystoupil Louis Giménez Quartet – elektrická kytara, piano, baskytara, bicí. Poté je vystřídal skvělý James Carter Quintet. Americká banda…bubeník s působivými sóly, „kontrabásník“, charismatický trumpetista, pianista hrající ke konci koncertu nohou i zadkem a James Carter, který předvedl psí kusy na všechny možné druhy saxofonů, klarinet či flétnu. Celý večer na mě silně zapůsobil i když uznávám, že hudba to je poněkud náročná a ne každému se může líbit. Například pán přede mnou se chvílemi podivně svíjel, vždy zajel po židli skoro až pod stůl, poté se zas vysoukal nazpět…myslím, že již každou chvíli očekával konec, ale vydržel nakonec celé tři hodiny. :-)
 Takže děkuji za pěkný zážitek a jazzu ZDAR! :-)

 Zveřejňuji jen jednu „vysoce uměleckou fotku“, kterou jsem stihla cvaknout, než mě paní pořadatelka zarazila v dalším konání. :-))

Tam Goya spatřil svět

 9. listopad 2008
 Francisco José de Goya y Lucientes – španělský malíř a rytec přelomu 18. a 19. století. Jelikož máme to štěstí již třetí měsíc žít ve městě Zaragoza, kde Goya vyrůstal, rozhodly jsme se též využít příležitosti a navštívit i jeho rodnou vesnici Fuendetodos, která se nachází přes dva páry desítek kilometrů od Zaragozy. Společně s Magdinými přáteli, kteří v tu dobu byli u nás na návštěvě, vyrazili jsme jednoho chladného mlhavého rána po stopách velkého španělského umělce.
 A ocitli jsme se na okraji ospalé malé vesnice. Nikde nikdo, jen každou čtvrthodinu zněl mlhavým ránem kostelní zvon. Představa, že jediný autobus jedoucí nazpět potkáme až za devět hodin, nás trochu děsila. Ale nic jsme moc neřešili a raději jsme se vydali na cestu. Muzeum a rodný dům Goyi byl ještě zavřený a tak jsme mlhou opředenou krajinou vyrazili na několikakilometrový pochod okolní krásně drsnou krajinou. Cesta nás vedla jakousi větrnou hůrkou pokrytou nízkým porostem složeným z odolné vegetace různého druhu. A tak například rozmarýnové pláně dokreslovaly majestátný pohled, který se před námi otvíral a zaujímal celou širou krajinu. Nespočet větrných turbín tiše a zvysoka shlíží na letitou vísku Fuendetodos a využívá místní silný vítr. Úžasný až magický pohled na tuto techniku zasazenou do drsné krajiny na nás popravdě silně zapůsobil a každý krok plání jsme nasávali zvláštní kouzlo krajiny.
 Když jsme se navrátili do vesnice, zamířili jsme na prohlídku muzea Goyi, kde jsme obdivovali řadu jeho kreseb a tisků, jejichž obsah je velice originální a nabádá diváka k nejednomu zamyšlení. Dále naše kroky směřovaly do jeho rodného domu, který byl na tehdejší poměry opravdu luxusní a myslím, že i na dnešní situaci dosti slušný. Čas se ale přehoupl velice rychle a naše výprava začínala obsahovat čtyři hladové články. Zakotvili jsme tedy patrně v jediné stravovně ve Fuendetodos. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Ač se snažíme býti „completely integrated“, narazili jsme na problém s objednáváním jídla. Postarší pán číšník (patrně zároveň i majitel, barman v baru o patro výše a možná i kuchař či uklízečka) nám místo jídelního lístku nabídl menu v orální podobě. Nejdříve vyjmenoval nabídku prvních chodů, poté druhých a předpokládal, že si každý objednáme rovnou od každého chodu něco. Jenže my v železné košili, zvyklí na jedno jídlo, objednali jsme si někdo jen předkrm, někdo jen hlavní jídlo. Pán byl z nás velmi pomatený a myslel si o nás jistě to nejlepší, přičemž ho jistě dorazily naše salvy smíchu, když nám Magda přeložila název jednoho pokrmu jako „Noha s věcmi“. Nicméně jídlo jsme dostali, jenže když jsme si uvědomili, že budeme platit stejnou cenu za jedno jídlo, jako kdybychom si dali celé menu, opět jsme začali otravovat pána, abychom si mohli objednat onen další chod. Vyloženě z nás byl opět na větvi, zvlášť, když někdo z nás si dal jako druhé jídlo opět předkrm a jiný již druhý hlavní chod. Na závěr jsme si dali ještě desert, zaplatili a raději jsme se vypařili. :-))
 Jelikož času do odjezdu zbývalo stále dost, podnikli jsme další pochod, při kterém jsme viděli pověstnou starou „studnu všech“ (la fuente de todos > Fuendetodos), nebo místní zajímavost – ledničky z 18. století (hluboko do země zapuštěné, kamenné stavby, které se plnily ledem, či sněhem). Cestou zpět jsem si natrhali pár snítek rozmarýnu a ve společnosti kouzelného západu slunce a teplé palety barev mísící se na obloze, loučili jsme se pomalu s Fuendetodos.

 Nevěděli jsme přesně, kde má bus zastavit a tak jsme trochu znervózněli, když jsme noční tmou v dáli na druhém konci vesnice viděli již rozjíždějící se povoz. Netrpělivě jsme začali pozorovat obzor a toužili jsme po tom, aby se již konečně objevil jediný autobus, který nás může odvézt domů. Ale naštěstí dorazil a my jsme se dostali domů, kde jsme celý dlouhý a příjemný den zpečetili otevřením lahve červeného vína značky Goya…a v hloubi mysli možná přemítali o „nespočetných slabostech a pošetilostech, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti a běžných předsudcích a podvodných praktikách, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.“ Jak pravil. 8-)

 Těm, kteří se rozhodnou prohlédnout fotky a zvládnou „turbínu stokrát jinak“, předem gratuluji a děkuji za pozornost. Nemohla jsem jinak. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Fuendetodos#

Mlhavým ránem až do Las Palomas

 8. listopad 2008
 Ve čtvrtek večer nás čekalo další zpestření našeho pobytu. Očekávali jsme návštěvu z republiky České – Magdiny přátele Terka a Štěpán se vydali vstříc Zaragoze! Až do úterý jsme tedy posíleny o dva členy a s vámi bych se ráda podělila o pár zážitků, které jsme tu měli možnost společně prožít.
 Z široké řady akcí, které jsme společně podnikli bych ráda zmínila sobotní program. Měli jsme ambice podniknout výlet do nedaleké vesnice jménem Fuendetodos, rodiště španělského malíře Francisco Goya. To se ale bohužel neuskutečnilo, protože nás vypekla mylná informace získaná z internetové pavučiny, která nám oznámila, že odjezd jediného autobusu za den je v 10.00, ale ve skutečnosti, povoz do Fuendetodos opustil Zaragozu již o hodinu dříve. Smířeni se situací, vydali jsme se mlhavým ránem od nádraží směrem do centra, kde jsem si pořídila pár snímků..

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/EstaciNDelicias#

 Večer jsme se rozhodli pro večeři, o které už sníme od začátku našeho pobytu! V centru totiž existuje restaurace Las Palomas. Podstata této provozovny spočívá v tom, že strávník zaplatí určitou částku a celý večer pak může konzumovat jídlo, co hrdlo ráčí. Ve volném bufetu se lze samoobsloužit opravdu bohatou řadou pokrmů! Saláty, teplé či studené předkrmy, sýry, uzeniny, teplá hlavní jídla, různé speciality, mořští živočichové, zelenina, ovoce, zákusky, pudingy, zmrzlina…a dalo by se pokračovat. Až do onoho dne, pozorovaly jsme tyto orgie jen za velkým sklem, za nímž byl tento bufet připraven ku pohoštění návštěvníků. Teď jsme ale byli těmito aktéry my. Vešli jsme dovnitř, kde si nás začal hledět velmi sympatický mulatský číšník, který nás uvedl ke stolu, nabídl nám nápoje a pozval nás k bufetu. Celý večer jsme chodili pro várky pokrmů a snažili se ochutnat co nejvíce druhů. Ani sladké jsme nemohli vynechat. Místní moučníky a tekutý vanilkový puding se skořicí byly opravdovou pochoutkou na závěr večera. Když už jsme opravdu nepočítali s dalším chodem, náš číšník nás nabádal, ať si dáme ještě zmrzlinu. Po chvilce váhání jsme vyslaly Štěpána, který přinesl každému malou vanilko-jahodovou zmrzlinu. Poté už jsme se opravdu zvedli (těžko:-)). Jdoucí okolo mrazáku, zahlédli jsme uvnitř několikero posledních kusů zmrzliny vanilko-čokoládové. Projevilo se tedy češství, tzv. „nabrat si“ a každý jsme ukořistili ještě jeden kus na cestu. :-D
 Opravdu spokojeni odcházeli jsme ku domovu s pocitem, že už nikdy asi nemusíme jíst. :-)) I přes to, druhý den, kdy jsme konečně úspěšně navštívili Fuendetodos, hlad se opět dostavil. :-)) O tomto krásném výletu vám ale povím až příště. ;-)

U felčara

 1. listopad 2008
 Zaragozkému ostrému severáku se říká „cierzo“. A právě tento nepříjemný vítr, spolu s deštěm a málo stupni pana Celsia možná zapříčinil mou churavost. Týden si se mnou bolavý krk zahrával, a když se vzhledově přiblížil k angíně, rozhodla jsem se pro jistotu navštívit místního felčara. Magda mi dělala doprovod, protože bez tlumočnice bych toho stejně moc nevyřídila. :-) Chvíli jsme se motaly po nemocnici, ale nakonec jsme našly správně oddělení pohotovosti. Zařadily jsme se do fronty k okénku, jakési recepci, kde se zdálo, že si lidé vyzvedávají své karty. Když jsem byla na řadě, předala jsem milé paní všechny své kartičky a ona mě zařadila do kartotéky. Bystrá (a hlavně vyšší) Magda zahlédla přes vysoký pult, že paní mi na kartu napsala a vytiskla špatné příjmení. Místo NOVÁČKOVÁ jsem rázem byla NOVÁČROVÁ. Tak ji Magda upozornila. Recepční se smála a hned začala s opravou. Druhý pokus ale také nevyšel, tentokrát vytiskla opět několik potřebných papírů se jménem NOVÁČRKOVÁ. Na potřetí vše klaplo a my jsme se mohly přesunout k vedlejší frontě – jakási rozřazovací ordinace, kde seděly vedle sebe natěsnané tři sestry, jak na bidýlku. Stručně jsem popsala problém, ony usoudily, kterému doktorovi předají kartu a my jsme se odebraly do čekárny. Tam jsme proseděly celou hodinu, kterou jsme vyplnily naší oblíbenou hádací hrou, kterou jsme aplikovaly již na letišti. Mezitím sem tam vykoukl doktor a někoho si přivolal. Bedlivě jsem tedy čekala, až uslyším své jméno. „Daría Nováková“ – tak mě zde všichni nazývají. :-) (Ale o jménech vám povím více zas jindy. :-) Zapluly jsme do ordinace, kde nás čekal sympatický pan doktor. Proč jsme dvě, jsem mu hned objasnila, že má španělština není tak dobrá a potřebuji pomocnici. On nás neuvítal ničím jako: „Tak co chcete napsat?“, nýbrž se optal zda jsme erasmačky a odkud, že to jsme. Česká republika mu okamžitě vykouzlila úsměv na tváři a začal nám vyprávět, kterak byl v Českém Krumlově a Karlových Varech.
 Když jsme se dostali k mému problému, popsala jsem mu, co mi je. Společnými silami jsme se střídavě španělsky a anglicky domluvili na všem potřebném, i když malý zádrhel byl například v otázce, zda nejsem alergická na nějaký lék. Odpovídala jsem mu totiž naopak, co beru za lék na prevenci alergie. Ale vše se nakonec vyjasnilo a došlo na diagnózu. Té jsme ale nerozuměly ani jedna. Pan doktor si půjčil Magdin kapesní slovník, který jsme měly v pohotovosti a našel si a sám přečetl: „zánět hltanu“. Trochu zmatená vším jsem začala kroutit hlavou a říkat, že ne, protože jsem byla v domnění, že se mě opět vyptává, na nějaké potíže. To ho s úsměvem překvapilo, že nechci akceptovat jeho rozhodnutí. Naštěstí jsem se vzápětí vzpamatovala a uznala jsem jeho tvrzení. :-) Vřele jsem poděkovala za recepty a laskavost a odebrala se ke koupi a konzumaci medikamentů.
 A taková byla naše první mise za uzdravením. :-)

Bienvenido

 29. říjen 2008
 Ač jsme to již nečekaly, uvízla nám v emailových schránkách pozvánka na mezinárodní uvítací sněm zahraničních studentů. Ve středu jsme se tedy vypravily do zdobného slavnostního prostoru Aula Magna, která se nachází poblíž centra města. Velký sál byl již z poloviny zaplněn studenty, kteří se do Zaragozy sjeli ze všech koutů světa, ale převážně z Evropy. Po pár minutách se sál naplnil, až přeplnil a delegace asi pěti funkcionářů v čele s rektorem se chopila řeči. Ač jsem po intenzivním kurzu španělštiny, mé jazykové schopnosti nejsou ještě tak vysoké, abych si dokonale užila tuto poutavou přednášku. I přesto jsme všechny zástupkyně ZČU přežily téměř hodinový proslov, stejně jako jsme schovány pod kabáty přežily silný průvan od velkých dveří. Z pod kabátu jsme pochvalně zatleskaly a s proudem davu jsme se nechaly dovést do vedlejší místnosti, kde se konal raut! V přeplněné místnosti jsme se pokusily prodrat ke stolům s připravenými pokrmy či k pitné stanici s nabídkou vín, piva, nebo limonád. Když jsme uznaly, že jsme ochutnaly vše důležité, přesunuly se naše zraky z jídla na modré tašky, které byly nošeny většinou přítomných studentů. Došlo nám, že se tedy někde něco rozdává! Učinily jsme přesun do druhé části místnosti a pokusily se též obdržet onu modrou tašku, ve které se ukrývala mikina. Jak to tak bývá, dívka přede mnou dostala poslední dámskou. A tak jsme neváhaly a začaly si vyžadovat pánskou verzi. Nejdříve se to organizátorům nezdálo, ale přesvědčily jsme je, že nám velká nebude a že ji chceme. Slitovali se nad námi nakonec. :-)) Počin to byl výhodný, protože náš byt z doby ledové vyžaduje přiodění. U dalšího stolu jsme se natáhly pro malé „chlebníky“. (Jistě víte, oč jde :-) Mezi vším se povalovaly různobarevné bonbony, o něž jsme se též obohatily. Porozhlédla jsem se po stolech a rychle zrekapitulovala, co by se nám ještě mohlo hodit do domácnosti a nabrala jsem hrst gumiček. Potřebovaly bychom ještě párátka na píchání do brambor, ale už se nám nechtělo vracet se ke stolům s občerstvením. :-))