První týden školy za námi

 28. září 2008
 Tak jak týden školně začal, tak i dle očekávání pokračoval. Ve středu nás čekalo seznámení s dalšími dvěma vyučujícími. Jako každý den, tak i tentokrát jsme s Magdou vycházely z domova za 3 minuty celá, takže do školy jsme opět dorazily pozdě. Což ale zde povětšinou není problém, protože učitel na výuku dochází nejméně o 10 minut později. Takže jsme ve spěchu narazily na ještě zavřené dveře učebny. S napětím jsme očekávaly, kdo se přiblíží odemknout a vyučovat. Nakonec s klíči zarachotil velice sympatický mladý snědý učitel Enrique Lafuente Millán. Takže jsme byly příjemně překvapeny a potěšeny obsazením katedry. Po jedné z dalších hodin jsme s ním prohodily pár slov a on utrousil poznámku, že nejsem zrovna dvakrát výřečná. Tak jsem mu osvětlila, že řada Čechů je líná komunikovat a že jsem toho pravým příkladem. Nicméně budu se snažit svou mlčenlivou neřest odbourat. Poté jsme se potkaly ještě jednou na chodbě, kde jsme s Magdou seděly u našich notebooků a sosaly školní wi-fi šťávu. Enrique se udivil s poznámkou: „Oh, high-tech!“ V tom ho napadlo, že nás seznámí s místním školním webem. Pozval mě do kabinetu, kde mi vysvětlil přístup na onen Moodle a zdůraznil, že si na své profily máme vložit naše foto, aby si lépe zapamatoval naše jména. Posteskl si, že jedinou fotku tam má zatím jen on. Tak jsme mu chtěly udělat radost a hned jsme tam nějaký ten obrázek vložily.
 Na dalším předmětu Anglický jazyk III nás přivítala poněkud prudká dáma, jménem Carmen. První věta, kterou pronesla a poté ještě asi patnáctkrát zopakovala byla: „Nejsem těhotná, jsem jen tlustá.“ Poté následovaly varianty: „Lidé mě pouštějí v autobuse sednout, že prý jsem těhotná, ale já jsem jen tlustá.“ ..a tak dále. Poprvé to bylo celkem vtipné, ale po desáté už jsme se nudily.  Každopádně po těchto informacích nám na tabuli napsala tři knihy, které musíme přečíst a ze kterých pak bude konána ústní a písemná zkouška. Místo toho, aby nás motivovala, pronesla, že tento předmět je nudný. A tím definitivně podtrhla naši prozatímní nevoli k tomuto subjektu.
 Předměty jsou tedy různé, ale ve směs to vypadá, že studium bude zajímavé a přínosné. Nechme se tedy překvapit…vamos a ver!

Budova školní otevírá své brány

 22. září 2008
 První školní den! Už to tedy přišlo, konec prázdnin, flákání a začíná docházka do budovy školní a snad i nějaké ty povinnosti. Ráno začalo asi tak, že se nám opravdu do tmavého španělského rána nechtělo vstávat, tím spíš, že jsme nezalomily zrovna dvakrát brzy. Ale po namáhavém rozlepení očí jsme přeci jen vstaly a posilnily jsme se u snídaně. Lehce jsme se ohákly a přišmrncly, abychom alespoň ten první den vypadaly slušně a s aktovkami vyrazily ku škole pedagogické. Postupným přibližováním ke škole jsme začínaly pociťovat ten obligátní svíravý pocit žaludku, jak se nám kdysi dostavoval v první školní den. Když jsme se prodraly hloučkem studentů, který okupoval vchod do školy, vyrazily jsme směrem k Aule 1. Ta byla ovšem zamčená. Výuka měla začínat v 8.00. Po dlouhém čekání a sledování hodinek jsme zjistily, že 20 minutový pozdní příchod učitelky bude asi na talíři každý den. Na naši hodině britské literatury nás vřele přivítala señora Elisenda Castro Escario. Paní ve středním věku s nakadeřenou hřívou, červeným sakem, červenými boty, červenou kabelkou, červenými náušnicemi, červeným náhrdelníkem, červeným náramkem, červenými prsteny…a víc zblízka jsem na ni už neviděla. Naše lektorka je velice impulsivní a tak se několikrát za hodinu stalo, že svůj mluvený výklad se plynně na několik sekund metamorfoval do zpěvu, což nás zprvu až šokovalo. Hned zpočátku se nám snažila naznačit, že učení literatury nesmí být jakési nechutné donucování k vtloukání vědomostí do mozkové základny, nýbrž pohoda, zábava a zájem. Nechala nám zcela volnou ruku ve výběru témat ke zpracování. Vyzdvihla myšlenku, že učit se nazpaměť něco, o čem vlastně nemáme páru, je při dnešní dostupnosti informací úplně out. Vše zpečetila Einsteinovým výrokem: "Imagination is more important than knowledge."
 Stejná lektorka nás čekala při hodině kultury anglicky mluvících zemí. Jiná osoba nás ovšem uvítala na hodině americké literatury, kterou jsme si zapsaly na fakultě filosofické. Señor Francisco Collado Rodríguez nás seznámil se sylabem a desetkrát zopakoval, že nejdůležitější je číst, číst a číst…popřípadě číst. A když ne číst, tak číst. Kdo nečte, zpravidla neudělá zkoušku. A kdy začít s povinnou četbou? No přeci dnes, protože to je lepší, než zítra. Asi tedy budeme muset pro jistotu na tento předmět něco přečíst.
 Toť první školní den. Sice jsme měly jen pět hodin, ale utahané jsme domů dorazily jak po maratónu. Naštěstí už za dva týdny nás čekají týdenní prázdniny – čas fiest a siest. 8-)

Parque Grande

 21. září 2008
 Dnes jsme vyrazily na špacír po Parque Grande. Letmo lze pohlédnout v odkazu níže.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/ParqueGrande#

Vono to mrklo, mrklo to…A ty brambory se taky hejbaj..

 19. září 2008

 Záhada vyřešena! Kdysi níže jsem se zmínila o pokrmu, který jsme s chutí okusily – kalamary. To vše se stalo za situace, aniž bychom věděly, co to vlastně je. Dnes jsme navštívily trh, kde jsme kalamary našly ve tvaru nám neznámém. Patrně to bude všem jasná věc, jen nám ne, že kalamary pochází ze sépie, což je potvora z moře vytažená. Celé zvíře vypadalo podivně a sama od sebe bych ho nikdy ochutnat nechtěla, ale už se naštěstí stalo. Aspoň jsem zas o něco chytřejší, že kalamary nejsou bílé masité kroužky líně plovoucí vodami. :-)

Den žen

 18. září 2008
 Dnešní den bych nazvala dnem žen. Během čtyřiadvaceti hodin jsme se setkaly s několika slečnami a celý den se stal poněkud příjemným zpestřením oproti předchozím, jejichž náplní bylo především hledání bytu, lehké stresování, nakupování, bloudění či zařizování školních povinností. Ale právě ve škole jsme dnes potkaly první osobu, která nás mile překvapila. Tak trochu obligátně zmatené jsme stály na chodbě katedry angličtiny a zjišťovaly rozvrh. V tom se k nám přihnala mladá Španělka s tím, že nás zná. Objasnila nám, že před dvěma roky byla Erasmus studentkou právě u nás na univerzitě v Plzni a pamatuje si nás, což nás velmi potěšilo. Opět se projevila španělská nátura, protože i Ana nám nabídla svou pomoc ve všem, co budeme potřebovat a pozvala nás na návštěvu k ní do nedalekého města.
 Odpoledne jsme měly domluven sraz s naší třetí kolegyní Ivanou, též vyslanou univerzitou v Plzni, která ovšem dorazila do Zaragozy teprve včera. Společně jsme se setkaly ještě s Jitkou, rovněž bývalou Erasmačkou z Plzně, jejíž studijní pobyt měl za následek to, že si zde našla místního přítele a zakotvila. Společně jsme poseděly nad kávou v jedné z místních cafeteríí a probraly vše potřebné i nepotřebné, vtipné i šokující, pozitivní i méně pozitivní. Seděly bychom ještě dlouho a rády, ale musely jsme jít na další sraz a to s Francouzkou, která se včera byla podívat na náš byt a k naší radosti měla zájem. Pomohly jsme jí přinést zavazadla z bytu, kde byla krátkodobě ubytována a začaly jsme být v našem bytě kompletní. Z řad zájemců o byt, myslím, že Louise je tou nejvhodnější, kdo mohl začít sdílet byt, soudě dle prvních dojmů. Hned zpočátku nám bylo objasněno, že výslovnost koncovky jejího jména je „z“ - [luiz]. Pokud použijete předpokládané „s“, budete jí nazývat jménem mužským, což chápu, že není zrovna dvakrát příjemné. :-)) Naše konverzace probíhá v jazyce anglickém. Já osobně jsem potěšena o to víc, protože doufám v pomoc od Louise s mým povinným studiem francouzštiny, který jsem se bála, že během pobytu dost zameškám a zanedbám. Takže: cena nájmu se začíná dělit a my tak máme o jednu starost míň a navíc máme sympatickou parťačku. Empatií jsme pochopily, že naše spolubydlící je několikadenním hledání bytu unavená, proto jsme se zhostily společné uvítací večeře, která měla úspěch a celý večer jsme zakončily tlacháním o všem možném španělském, francouzském i českém. Například Francouzi jsou prý na větvi z Petřína. Že je v našem hlavním městě „malá Paříž“ je pro ně vskutku udivující.:-)

Dokumentace sídla

Zde se nachází malá ukázka našich prostor k obývání.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/ExkurseBytem#

Dozvuk Expa a pátrání po koordinátorce

15. září 2008
 Po proběhaném dni na Expu jsme večer snědly zbytek rajské polévky a padly do gauče. Tam jsme na chvíli ve vší slabosti usnuly. Po procitnutí jsme se vrhly na přípravu dalšího chodu a to smažených kalamary. Do teď vlastně nevíme pořádně, co to je, ale bylo to dobré, jako ostatně zatím vše, do čeho jsme se pustily. 8-) V půl jedenácté nás zaujaly podivné rány, které se šířily ulicemi. Po chvíli nás napadlo, že se jedná o zakončení Expa, které muselo být přímo velkolepé. S nadšením jsem vykoukla z okna, ale nic jsem neviděla. Patrně to bylo tím, že máme výhled do dvora domů, nikoli do ulice. S Magdou jsme si tedy představily, že to je určitě krásné a šly jsme radši pomalu spát.
 Druhý den, plny sil jsme šly učinit pokus o řešení našeho neplatného Expo lístku. Myslely jsem, že nemáme šanci, aby se nám peníze vrátily, protože neplatnost lístku byla v naší situaci neprokazatelná, stejně tak fakt, že jsme je kupovaly právě na koleji. Mluvily jsme s nějakým pánem, který nám řekl, že máme přijít v pět večer, kdy se tam dostaví slečna, která nám lupeny prodávala. Navíc nás překvapilo, že si nás pán prý pamatuje, jak jsme je kupovaly. A to tím více, že my si ani nevybavujeme, že tam takový muž byl přítomen. Na pátou hodinu jsme se opět dostavily na kolej. Byla zde jiná paní, která se snažila dovolat oné slečně, dokonce ji i vyvolávala po koleji místním rozhlasem. Slečna přišla chvíli po páté, Magda ji oznámila, že zakoupená vstupenka byla již neplatná a ona jen řekla, že se moc omlouvá a že samozřejmě přinese zpět 20 euro. Byly jsme vskutku v šoku a mile překvapené. Na takové jednání a přístup nejsme u nás zvyklé. Lidi tu mají schopnost vyhovět si a pomoci. To se nám ale v tomto případě nestalo poprvé. Zřejmě je tu jakási slušnost zvykem. Takže jsme byly opravdu potěšeny. A vážíme si této ctnosti.
 Jakousi výjimkou v této chvále je naše španělská koordinátora, se kterou máme řešit vše potřebné, během našeho studia na Univerzitě v Zaragoze. Na paní Anu Artigas nás upozornil již Alejandro, že se jedná o vysoce nespolehlivou osobu, kterou pomalu ani nikdo nezná, protože její docházka do zaměstnání je velice slabá. O tom jsme se přesvědčily již onehdy, když jsme jí před půl rokem poslaly několik emailů, na které neodpověděla. Uplynulý týden jsme se snažily ji vystopovat, bohužel s negativním výsledkem. Na dveřích kanceláře má psáno, že je nepřítomna a že nikdo neví, kdy se vrátí. Pomalu začínáme uzavírat sázky, zda vůbec tuto osobu do konce našeho pobytu uvidíme. Nebo nám zůstane jen onen obrázek ženy, sedící u stolu v kouřovém oparu a s několika lahvemi piva okolo, jak nám barvitě popsal Alex. :-)

EXPO Zaragoza

14. září 2008
Toto datum je výjimečné tím, že jsou právě tři měsíce od zahájení světové výstavy EXPO, pořádané v Zaragoze. A 14. září je posledním dnem, kdy je tato exhibice veřejnosti otevřena. Váhaly jsme, váhaly, zda tuto příležitost využít a jít shlédnout velkolepou podívanou mnoha států světa, se společnou tématikou – voda. Zašly jsme tedy na univerzitu, kde byly k dostání zlevněné vstupenky a dva lupeny jsme zakoupily. Jednalo se o nevyčerpané třídenní vstupenky. Druhý den ráno jsme vyrazily k zastávce Expobusu, který nás dovezl až před fronty vedoucí ke komplexu. Hrůzně vypadající kolony lidí naštěstí rychle postupovaly a my jsme se dostaly až ke kontrole batohů, kde jsme bez problémů prošly. U turniketů jsem já také uspěla, ale Magda už byla v horší situaci. Tak jak já jsem stála již v areálu, Magda stála za branou a diskutovala s kontrolorkou, která jí oznámila, že její třídenní lístek už třikrát použit byl. Nezbývalo, než abychom koupily u pokladny lístek nový, naneštěstí ještě o něco dražší, než byl ten, který již platný nebyl. Naštěstí jsme na tento incident a ztracený peníz radši brzo zapomněly a šly jsme užívat multikulturní podívané.
Začaly jsme tedy procházet jednotlivé pavilony a většina z nich byla opravdu poutavá a zajímavá. Tak zdánlivě prosté téma, jako je voda, bylo něčím úžasným. Zaznamenaly jsme tolik způsobů a variant, jak toto téma uchopit a každé z nich mělo své kouzlo, či poslání. O to více nás mrzel fakt, že Česká Republika se EXPA odmítla zúčastnit z údajných důvodů, že vodní téma pro nás není dosti atraktivní. Navštívily jsme tedy pavilony těch zemí, které se toto téma nebály zpracovat. Bohužel jeden den je opravdu málo na takovou porci „vody“, ba ani tři dny by nestačily k dostatečné prohlídce. Neviděly jsme tedy zdaleka vše a navíc jsme si vybíraly ty expozice, které nedisponovaly nejdelšími frontami. Úměrou se lze dopídit, že ty více atraktivní nám bohužel unikly. I tak jsme viděly spoustu zajímavého. Nejdelší frontu jsme si vystály u pavilonu Slovenska, abychom navštívily alespoň něco nám blízkého. Hned u vchodu jsme všichni obdrželi panáka. Nebyl naplněn vodkou, jak jsme se mylně domnívaly, nýbrž vodou, což se vlastně dalo čekat. Audiovizuální expozice s přírodní tématikou byla velice pěkná a kvalitní, stejně tak druhá místnost s různými údaji o vodě v mnoha podobách a využitích. Slováci též zmínili své skvělé reprezentanty vodních sportů na Olympiádách a jiných soutěžích. Při odchodu jsme zašly na pár slovanských slov za jedním z organizátorů pavilonu, který nás velmi mile přijal a krom jiného se optal: „Tak čo, vy baby, odkial' ste?“ Obdaroval nás lahvemi Čerínské prírodné minerálne vody s prirodzeným obsahom prírodného oxidu uhličitého a šly jsme světem dál. To už se ale náš Expobyt blížil k deseti hodinám a stav se blížil ke zhroucení. Z posledních sil jsme ještě našly frontu k pavilonu Latinské Ameriky. Asi jsme nevědomky přeskočily tak třetinu fronty, jedna slečna s výrazem supa před útokem nás na to upozornila, ale už jsme se nehodlaly přesouvat jinam. Uvnitř jsme poslechly krátký koncert latinskoamerických rytmů a letecky jsme prošly všechny výstavní kouty. Vítězoslavně jsem vyšly ven a uznaly, že už toho máme plné zuby i kecky. Prošly jsme kolem pavilonu Španělska, který jsme nenavštívily, za to jsme zabrousily k záchodům a poté hurá na Expobus č. 5, který nás dovezl téměř před dům. Plny dojmů jsme snědly včerejší rajskou polévku a laxně nechaly těla svá odpočívat po náročném dni. Expu ZDAR a snad už se naše republika příště účastní. Možná budeme čekat do té doby, než někdo vyhlásí ke zpravování téma „pivo“. Jinak nevím, nevím, co by pro naši zemi bylo atraktivní. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/EXPOZaragoza#

Tour de Zaragoza 01

13. září 2008

Dnešek jsme chtěly využít k turistické procházce městem, kterou nám navrhla naše nová mapa Zaragozy. Vydaly jsme se tedy do centra k výpravě po místních památkách a pozoruhodnostech. Hned zpočátku trasy jsme viděly několik kostelů a věží. Osobně mě také zaujal místní street art, který má své osobité kouzlo a styl. Nadále jsme se snažily procházet doporučenou trasu, která vedla luxusní částí centra, avšak naše zraky se z památek velmi rychle přesunuly jinam. Ulice byly plné obchodů a půjčoven svatebních a společenských šatů. Po několika fotkách památek jsem tedy vyfotila desítky snímků výloh, protože mi přišlo, že ani o jeden model nemohu být ochuzena! Co když právě tento nápad někdy poslouží k inspiraci pro nové šaty, které bych mohla šít. Společně s Magdou jsme uznaly, že za vhodných podmínek by se člověk měl vdávat ve Španělsku, už jenom kvůli těm šatům. A ne jednou!

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Zaragoza01#

Escosura n° 24

11. září 2008
Máme pronajatý byt! Prostorný, s dostatkem světla, kuchyni obsahující, koupelnu, salón, tři pokoje a kilometrovou chodbu. Krátce po nastěhování jsme se rozhodly byt kompletně vycídit, abychom ho očistily od dosavadního smetí a kdejakých mikrobů. Magda měla na starosti koupelnu a obývák, já jsem drhla kuchyni. Po těchto procedurách jsme se poprvé vydaly na nákup do obchodu Galerias Primero, pracovní název – do galerie, jež se nachází naproti našemu domu. Vybraly a zaplatily jsme řadu položek, které jsme pak uskladnily do naší čisté kuchyně. Z nákupu poté vyplynul i náš první oběd. Na krátkozrnnou rýži a dušenou zeleninu jsme byly opravdu pyšné! Po obědě proběhla cesta do centra, kde jsme nakoupily dřevěnou měchačku a SIM kartu s místním číslem. Tato cesta trvala asi čtyři hodiny, což nás zcela vysálo. Po příchodu jsme se zakousli do chlebu, daly jsme si kávu a pomalu jsme padaly do postelí, které ovšem nebyly povlečené. Jaké zjištění bylo, že jejich povlečení není klasické, jako naše, nýbrž jest jednoduché, lépe řečeno, vypadá to jako prostěradlo, takže tuto textilii opravdu nejde navléci na deku. Zatím jsme se tedy přikryly jen tímto „prostěradlem“ dokud je teplo, co bude dál, uvidíme. Ještě, že mám ten spacák s sebou. Zapomněla jsem říci, že jsme si každá vybraly svůj pokoj, kde budeme přebývat. Magda má zadní komnatu, se světlým nábytkem a barevnými doplňky. Já jsem v prostřední cimře, která má jednu velkou stěnu přes celou délku pokoje, tmavě hnědou se spoustou knih – ve španělštině, třeba si někdy nějakou přečtu, až na to budu mít jazykové znalosti. Celý pokoj mi hlídá jedna Becherovka, kterou jsme zatím neudaly, protože se vším nám pomáhal jen Alex a jeho máma a tam už jsme jeden kus věnovaly. Takže ta druhá asi zůstane v našich rukou. Neztratí se. Přední pokoj s velkou postelí a nevkusnými obrazy jsme ponechaly naší fiktivní spolubydlící, kterou teprve hledáme. Vytvořily jsme inzerát ve španělském i anglickém jazyce, nechaly jsem si ho pětkrát vytlačit a dnes jsme ho rozvěsily na školních nástěnkách. Snad se někdo zastaví a kontaktuje nás, abychom nemusely platit za tolik místa, které nevyužijeme. Před procedurou s inzerátem jsme zašly do univerzitní knihovny a poprvé se přihlásily na net. Asi tam budeme pečené, vařené. Zmínku bych věnovala i naší nové filtrovací konvici. Jak známo, španělská kohoutková voda není doporučena k pití a za těch pár dní jsme koupily už toliko vody, že za pět měsíců by číslo bylo nevyčíslitelné a tak jsme okoukaly u Alejandra, že takovou konvici vlastní a i my jsme ji dnes pořídily. Po vybalení jsem se chopila návodu a Magda dle mé instruktáže nažhavila funkčnost tohoto stroje. Tak snad nám bude sloužit a nedopustí, abychom si do těl svých nepozvaly nějaké cizopasníky, či co by nám to vlastně hrozilo lemtáním místní vody. Závěr dne bych věnovala televizi, kterou v našem bytě též vlastníme. Dávají tu kdeco. Dnes jsme se dívaly The Simpsons ve španělštině. Zaujala nás zejména výslovnost jména Homer. Pro Španěly je tu jakožto [chomér]. Často sledujeme Faktor X, zde běží již druhá řada, ale zatím vysílají jen castingy, takže favorita ještě nemáme. Kdo ví, kdo bude mít největší faktor [equis]. Naším velice oblíbeným pořadem je Cirkus. Je to něco na způsob castingového pořadu, ale mladí lidé zde předvádějí své gymnastické, akrobatické, taneční a další artistické umy a procházejí mnoha vyřazovacími koly. Můj oblíbený černoch s podholenou hlavou a copánky je stále ve hře.

Amigo Alejandro

 11. září 2008
 Sluší se zanechat pár slov o našem zachránci. Alejandro Recio Villalba. Mladík, který byl před rokem ve stejné situaci jako my. Obyvatel Zaragozy, student pedagogické fakulty, který přijel studovat do Plzně na Západočeskou univerzitu v rámci projektu Erasmus. V Plzni jsme se s ním seznámily a měli jme společně řadu předmětů. Teď se karty obrátily a my jsme se vydali do Španěl a potřebovaly jsme pomoc. U Alejandra a jeho rodiny jsme ji našly. Alex, mladý, veselý, hodný, snědý sympaťák. Krom jeho pomoci nás dokázal bavit celý den, vyprávěl nám story z jeho pobytu v Česku, rozebíral poznatky, jaké shledává rozdíly mezi Čechy a Španěly. Je skvělý kuchař, ač to jeho rodina popírá, několikrát nám uvařil výtečné jídlo. A na náš údiv, že poprvé máme na talíři gambas, čili krevety, pronesl jen: „Oh my God, I can’t believe it!“ Takže jsme hned byly poučeny, jak se tato pochoutka jí. Nejdříve odlomíme hlavu, potom ocas, následně pacičky a tělní obal. Poté je lahodný syrový vnitřek připraven ku konzumaci. Taktéž jsme obdržely radu, že semafory jsou v Zaragoze jen dekorace, nebo že na párty je nutno hlídat si svůj drink před lidmi, kterým se náhodou z rukávu sypou drogy. Důležitá Alexova připomínka byla, že „Spanish people are crazy!“ Něco na tom bude. A rozhodně tato vlastnost není na škodu. Za zmínku stojí, že Alex se chce zúčastnit castingu už asi na jedenáctou řadu španělské verze pořadu Big Brother. Jeho sestra Carlota je španělskou šampiónkou v plavání na 200 m motýlek. Maminka, jejíž křestní jméno si nepamatuji, jest ředitelkou základní školy. Takže ještě jednou díky rodino z domu č. 13. Beso, beso y muchas gracias.

Vzdušnou čarou do Španělska

10. září 2008
 V podvečer dne 6. září 2008 jsme dorazily v doprovodu rodičů na ruzyňské letiště. Jako první objekt zájmu jsme si vybraly službu zabalení zavazadla do ochranné folie, kde jsme narazily na velice vtipného mladíka, který by si hubou byl schopen obstarat dvojnásobnou cenu, než si měl účtovat. Alespoň z nás spadla lehká nervozita. Poté jsme si nechaly odbavit naše pečlivě zabalená zavazadla. Můj limit byl opravdu na deko přesný, ale čemu se divit, ty dvě Becherovky tam musely být znát. Čas nás netlačil a tak jsme ještě v plných rodinných počtech navštívili Macdonaldovu občerstvovací stanici. Po rozloučení s rodiči jsme nechaly projet naše zavazadla rentgenem. Naštěstí bylo vše v pořádku a my jsme mohly zamířit směrem k letadlu. Po chvíli čekání jsme konečně mohly nastoupit do aeroplánu a jít na svá místa. Shodou okolností jsme seděly u nouzového východu, takže slečna letuška nás upozornila, že v případě potřeby máme zatáhnout za úchyt a poté vyrazit okno. Padla na nás velká zodpovědnost. Výhodou bylo, že naše místa byla obklopena větším prostorem něž ostatní. Čas vzletu se přiblížil, při rozjezdu nás letuška a steward v rychlosti poučili, jak dýchat s přístrojem či jak použít záchrannou vestu. A najednou se letadlo zvedalo, tak jsme si s Magdou trochu zaječely a obdivovaly jsme krásy nočního města. Záhy nás letuška obdarovala občerstvením. Skvělý mrkvový salát, horký toast, sušenka a k tomu bohatá nabídka nápojů. Celý let proběhl bez problémů a vlastně to bylo docela příjemné. O přistání jsme ani pomalu nevěděli. Vystoupily jsme a zamířily s davem do haly pro zavazadla. Ty k nám po chvíli na pásu dorazily. Před námi bylo asi pět hodin čekání na první bus na nádraží v Barceloně. Tak jsme se usadily v hale pro vyzvedávání zavazadel u kanceláře pro ztracená a nalezená zavazadla, pozorovaly jsme lidi kolem a hrály hádací hru. Takto jsme vydržely asi dvě a půl hodiny, potom na nás začala padat těžká únava. Lidi kolem nás žádní nebyli, takže jsme i lehce pospávaly a trpělivě čekaly až se už konečně přiblíží pátá hodina. Po dlouhé době čekání jsme našly před letištěm to správné místo, kde by měl kotvit bus. Naštěstí opravdu přijel, zastavil, my jsme nastoupily a zaplatily milému řidiči, který nás přiblížil k nádraží. Od poslední zastávky jsme ale k nádraží musely pěšky projít několik ulic, což by bez tuny zavazadel bylo vcelku bez problémů, ale takto to zrovna dvakrát příjemné a pohodlné nebylo. Navíc z českých zkušeností bych čekala, že v šest ráno bude v ulicích jen zlomek lidí, kteří za svítání chodí do práce, ale zde v Barceloně měli noc ještě mladou. My jsme se pomalu dostaly na nádraží, nakoupily lupeny do Zaragozy a našly náš bus. Pan řidič něco zahuhlal a většina lidí šla umístit zavazadla do kufru, takže my také. Zavřel dveře od tohoto prostoru a otevřel zavazadlový prostor na druhé straně a zařval, že si tam mají dát věci ti, kdo jedou do Zaragozy. V tom jsme pochopily, že máme kufry určené v prostoru pro cestující do Madridu. Magda to šla řidiči oznámit, sice si na své odpovědi málem uhnal infarkt, ale nakonec nám otevřel a nechal věci přendat. Naštěstí jsme nebyly samy, kdo jaksi nepochopil systém a pokyny. Čtyřhodinová cesta byla dlouhá, ale alespoň chvíli jsme ji prospaly. Na nádraží v Zaragoze jsme kontaktovaly Alejandra, který si nás dle mých instrukcí našel u velké koule s bílým autem a létajícími stříbrnými papírky vně a odvezl nás k němu domů. Jemu a jeho mamince patří obrovský dík, protože oni dva nám moc pomohli! Nechali nás u nich tři noci přespat v luxusních podmínkách, dali nám najíst, dokonce jsme u nic poprvé v životě ochutnaly krevety a další jiná jídla, která nás zaujala. Mohly jsme taktéž ozkoušet vodu místního bazénu, který se ke dni 8. 9. 2008 uzavíral, takže jsem plavbu stihly přesně na poslední den. Alejandrova rodina nám především ale pomohla najít byt, do kterého se dnes budeme stěhovat.