10. září 2008
V podvečer dne 6. září 2008 jsme dorazily v doprovodu rodičů na ruzyňské letiště. Jako první objekt zájmu jsme si vybraly službu zabalení zavazadla do ochranné folie, kde jsme narazily na velice vtipného mladíka, který by si hubou byl schopen obstarat dvojnásobnou cenu, než si měl účtovat. Alespoň z nás spadla lehká nervozita. Poté jsme si nechaly odbavit naše pečlivě zabalená zavazadla. Můj limit byl opravdu na deko přesný, ale čemu se divit, ty dvě Becherovky tam musely být znát. Čas nás netlačil a tak jsme ještě v plných rodinných počtech navštívili Macdonaldovu občerstvovací stanici. Po rozloučení s rodiči jsme nechaly projet naše zavazadla rentgenem. Naštěstí bylo vše v pořádku a my jsme mohly zamířit směrem k letadlu. Po chvíli čekání jsme konečně mohly nastoupit do aeroplánu a jít na svá místa. Shodou okolností jsme seděly u nouzového východu, takže slečna letuška nás upozornila, že v případě potřeby máme zatáhnout za úchyt a poté vyrazit okno. Padla na nás velká zodpovědnost. Výhodou bylo, že naše místa byla obklopena větším prostorem něž ostatní. Čas vzletu se přiblížil, při rozjezdu nás letuška a steward v rychlosti poučili, jak dýchat s přístrojem či jak použít záchrannou vestu. A najednou se letadlo zvedalo, tak jsme si s Magdou trochu zaječely a obdivovaly jsme krásy nočního města. Záhy nás letuška obdarovala občerstvením. Skvělý mrkvový salát, horký toast, sušenka a k tomu bohatá nabídka nápojů. Celý let proběhl bez problémů a vlastně to bylo docela příjemné. O přistání jsme ani pomalu nevěděli. Vystoupily jsme a zamířily s davem do haly pro zavazadla. Ty k nám po chvíli na pásu dorazily. Před námi bylo asi pět hodin čekání na první bus na nádraží v Barceloně. Tak jsme se usadily v hale pro vyzvedávání zavazadel u kanceláře pro ztracená a nalezená zavazadla, pozorovaly jsme lidi kolem a hrály hádací hru. Takto jsme vydržely asi dvě a půl hodiny, potom na nás začala padat těžká únava. Lidi kolem nás žádní nebyli, takže jsme i lehce pospávaly a trpělivě čekaly až se už konečně přiblíží pátá hodina. Po dlouhé době čekání jsme našly před letištěm to správné místo, kde by měl kotvit bus. Naštěstí opravdu přijel, zastavil, my jsme nastoupily a zaplatily milému řidiči, který nás přiblížil k nádraží. Od poslední zastávky jsme ale k nádraží musely pěšky projít několik ulic, což by bez tuny zavazadel bylo vcelku bez problémů, ale takto to zrovna dvakrát příjemné a pohodlné nebylo. Navíc z českých zkušeností bych čekala, že v šest ráno bude v ulicích jen zlomek lidí, kteří za svítání chodí do práce, ale zde v Barceloně měli noc ještě mladou. My jsme se pomalu dostaly na nádraží, nakoupily lupeny do Zaragozy a našly náš bus. Pan řidič něco zahuhlal a většina lidí šla umístit zavazadla do kufru, takže my také. Zavřel dveře od tohoto prostoru a otevřel zavazadlový prostor na druhé straně a zařval, že si tam mají dát věci ti, kdo jedou do Zaragozy. V tom jsme pochopily, že máme kufry určené v prostoru pro cestující do Madridu. Magda to šla řidiči oznámit, sice si na své odpovědi málem uhnal infarkt, ale nakonec nám otevřel a nechal věci přendat. Naštěstí jsme nebyly samy, kdo jaksi nepochopil systém a pokyny. Čtyřhodinová cesta byla dlouhá, ale alespoň chvíli jsme ji prospaly. Na nádraží v Zaragoze jsme kontaktovaly Alejandra, který si nás dle mých instrukcí našel u velké koule s bílým autem a létajícími stříbrnými papírky vně a odvezl nás k němu domů. Jemu a jeho mamince patří obrovský dík, protože oni dva nám moc pomohli! Nechali nás u nich tři noci přespat v luxusních podmínkách, dali nám najíst, dokonce jsme u nic poprvé v životě ochutnaly krevety a další jiná jídla, která nás zaujala. Mohly jsme taktéž ozkoušet vodu místního bazénu, který se ke dni 8. 9. 2008 uzavíral, takže jsem plavbu stihly přesně na poslední den. Alejandrova rodina nám především ale pomohla najít byt, do kterého se dnes budeme stěhovat.
V podvečer dne 6. září 2008 jsme dorazily v doprovodu rodičů na ruzyňské letiště. Jako první objekt zájmu jsme si vybraly službu zabalení zavazadla do ochranné folie, kde jsme narazily na velice vtipného mladíka, který by si hubou byl schopen obstarat dvojnásobnou cenu, než si měl účtovat. Alespoň z nás spadla lehká nervozita. Poté jsme si nechaly odbavit naše pečlivě zabalená zavazadla. Můj limit byl opravdu na deko přesný, ale čemu se divit, ty dvě Becherovky tam musely být znát. Čas nás netlačil a tak jsme ještě v plných rodinných počtech navštívili Macdonaldovu občerstvovací stanici. Po rozloučení s rodiči jsme nechaly projet naše zavazadla rentgenem. Naštěstí bylo vše v pořádku a my jsme mohly zamířit směrem k letadlu. Po chvíli čekání jsme konečně mohly nastoupit do aeroplánu a jít na svá místa. Shodou okolností jsme seděly u nouzového východu, takže slečna letuška nás upozornila, že v případě potřeby máme zatáhnout za úchyt a poté vyrazit okno. Padla na nás velká zodpovědnost. Výhodou bylo, že naše místa byla obklopena větším prostorem něž ostatní. Čas vzletu se přiblížil, při rozjezdu nás letuška a steward v rychlosti poučili, jak dýchat s přístrojem či jak použít záchrannou vestu. A najednou se letadlo zvedalo, tak jsme si s Magdou trochu zaječely a obdivovaly jsme krásy nočního města. Záhy nás letuška obdarovala občerstvením. Skvělý mrkvový salát, horký toast, sušenka a k tomu bohatá nabídka nápojů. Celý let proběhl bez problémů a vlastně to bylo docela příjemné. O přistání jsme ani pomalu nevěděli. Vystoupily jsme a zamířily s davem do haly pro zavazadla. Ty k nám po chvíli na pásu dorazily. Před námi bylo asi pět hodin čekání na první bus na nádraží v Barceloně. Tak jsme se usadily v hale pro vyzvedávání zavazadel u kanceláře pro ztracená a nalezená zavazadla, pozorovaly jsme lidi kolem a hrály hádací hru. Takto jsme vydržely asi dvě a půl hodiny, potom na nás začala padat těžká únava. Lidi kolem nás žádní nebyli, takže jsme i lehce pospávaly a trpělivě čekaly až se už konečně přiblíží pátá hodina. Po dlouhé době čekání jsme našly před letištěm to správné místo, kde by měl kotvit bus. Naštěstí opravdu přijel, zastavil, my jsme nastoupily a zaplatily milému řidiči, který nás přiblížil k nádraží. Od poslední zastávky jsme ale k nádraží musely pěšky projít několik ulic, což by bez tuny zavazadel bylo vcelku bez problémů, ale takto to zrovna dvakrát příjemné a pohodlné nebylo. Navíc z českých zkušeností bych čekala, že v šest ráno bude v ulicích jen zlomek lidí, kteří za svítání chodí do práce, ale zde v Barceloně měli noc ještě mladou. My jsme se pomalu dostaly na nádraží, nakoupily lupeny do Zaragozy a našly náš bus. Pan řidič něco zahuhlal a většina lidí šla umístit zavazadla do kufru, takže my také. Zavřel dveře od tohoto prostoru a otevřel zavazadlový prostor na druhé straně a zařval, že si tam mají dát věci ti, kdo jedou do Zaragozy. V tom jsme pochopily, že máme kufry určené v prostoru pro cestující do Madridu. Magda to šla řidiči oznámit, sice si na své odpovědi málem uhnal infarkt, ale nakonec nám otevřel a nechal věci přendat. Naštěstí jsme nebyly samy, kdo jaksi nepochopil systém a pokyny. Čtyřhodinová cesta byla dlouhá, ale alespoň chvíli jsme ji prospaly. Na nádraží v Zaragoze jsme kontaktovaly Alejandra, který si nás dle mých instrukcí našel u velké koule s bílým autem a létajícími stříbrnými papírky vně a odvezl nás k němu domů. Jemu a jeho mamince patří obrovský dík, protože oni dva nám moc pomohli! Nechali nás u nich tři noci přespat v luxusních podmínkách, dali nám najíst, dokonce jsme u nic poprvé v životě ochutnaly krevety a další jiná jídla, která nás zaujala. Mohly jsme taktéž ozkoušet vodu místního bazénu, který se ke dni 8. 9. 2008 uzavíral, takže jsem plavbu stihly přesně na poslední den. Alejandrova rodina nám především ale pomohla najít byt, do kterého se dnes budeme stěhovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat