Slunečná neděle na břehu řeky Ebro

 26. říjen 2008
 Vypadalo to na poslední teplou, sluncem prozářenou neděli a tak jsme vyrazily na procházku po odvráceném břehu řeky Ebro. Fotoaparát jsem zaměřila především na monumentální stavbu Pilar. Přeji příjemnou podívanou. :-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Zaragoza02#

Salir, čili vyrazit si

 24. říjen 2008
 Jak jsem psala minule, učinily jsme jednoho dne rozhodnutí, že se zúčastníme společného večera s našimi španělskými spolužáky z univerzity. Na desátou hodinu jsme dorazily na smluvené místo srazu a všichni jsme počkali na dva opozdilce. (My jsme přišly předposlední, netrpíme zde velkou dochvilností. :-)) Společně, ve skupině asi dvaceti lidí, jsme došli k baru, kde pro nás briskně byl připraven dlouhý stůl. Usadili jsme se a jako jakýsi aperitiv jsme obdrželi do skupinek džbánky se sangrií. Poté jsme si měly vybrat něco z jídelníčku, ale ty jejich speciality, čert aby se v tom vyznal! Nechaly jsme tedy výběr různých jídel na zkušených spolužácích, kteří se patrně takto scházejí poměrně často. Za krátko se před námi objevily roztodivné obložené talíře a mísy. Na některých spočíval jamón de serano – místní specialita, sušená šunka. Jinde chřest, vedle zas malé opečené kousky pečiva a naproti zajímavé masové závitky na špachtli. Spolužák Alex nás nabádal, ať to ochutnáme a pak že nám prozradí, co to vlastně jíme. Okusily jsme tedy tyto závitky, já popravdě s chutí a poté jsme se dozvěděly, že se jedná o maso z hovězích žaludků. Což mi nebránilo v tom, abych si vzala ještě několik dalších kousků. :-)) Jen tak mezi řečí jsem se optala spolužáka Alexe, jakýže to je rozdíl, mezi sépií (která byla také na stole) a kalamary, protože v tom stále nemám jasno, když vidím v obchodech pokaždé psáno něco jiného. Tato otázka ho natolik překvapila, že utišil celý dvacetičlenný dav lidí a zopakoval tuto otázku na celé osazenstvo! Arturo se chopil odpovědi v angličtině, přičemž ho naše spolužačka Ivana zastavila, ať mluví španělsky, že ona rozumí. Což se o mně zatím ještě moc říci nedá, i když jisté pokroky dělám. Faktem tedy bylo, že Arturo dokonale vylíčil rozdíl mezi sépií a kalamary, ale já z toho vím houby. :-D
 Po vydatné večeři jsme obdrželi všichni digestiv – jakýsi likér z květin či bylin, který byl výtečný, ale o dost slabší, než třeba naše česká Becherovka. Po vysrknutí se všichni začali zvedat a šlo se na další štaci. Ocitli jsme se v natěsnaném baru, kde jsme se zasunuli k dlouhému nepřístupnému stolu. Ten na kraji obstaral pití, když ale bylo třeba jít na záchod, musely jsme cestou nejvyšší přes celý několikametrový stůl, za hlučného povzbuzování. :-)) Za večer jsme absolvovaly ještě několik návštěv barů, dozvěděly jsme se spoustu zajímavých věcí ohledně místního nočního života a příjemně jsme si popovídaly s řadou spolužáků, na což ani není ve škole moc prostoru. Notně vyčerpané, přišly jsme nad ránem domů a výjimečně jsme si odpustily páteční výuku. 8-)

Rušná komunita

 23. říjen 2008
 To jsme takhle jednou tvrdly na předmětu Anglický jazyk 3, rádoby vtipně organizovaný paní učitelkou Carmen, ale ve své podstatě se tam vůbec nic věcného neděje, krom neskutečného, vše ovládajícího hluku. Kolem nás, introvertních nezúčastněných českých studentů, slyšíte dusot koní, řev lvů a tygrů, paviánů a kdejakého dalšího zvířectva, v podání asi padesáti španělských spolužáků. Ze zadních řad, které obvykle okupujeme není šance se prosadit. Proto jsme jednou vyzkoušely přestěhovat se o pár metrů ku katedře, abychom alespoň zřetelněji slyšely učitelčin hlas. Na programu byla soutěž. Carmen rozdělila osazenstvo na dvě družstva a střídavě pokládala záludné otázky. Nejdříve jsme opět byly líné výrazněji reagovat. Ale poté na naše družstvo vyšla otázka: „Kolik strun má mandolína?“ Španělé viditelně nebyli v obraze. Naše česká složka se ale překvapivě chytla. U Magdy – hudebnice tělem i duší to byla samozřejmost. Já jsem zapátrala v paměti a vybavila jsem si onu mandolínu, která nám visí doma v koutě a nikdo na ni nehraje. Snažila jsem dosti hlasitě a opakovaně slovo „osm“ předat dopředu třídy k rozhodčí, ale i tak to bylo málo. Náš nápad zopakoval vedle sedící Španěl a samozřejmě slízl smetanu on. Naštěstí náš pravý čas teprve nadešel. Další tázání znělo: „Z jakého produktu sbírá etikety člověk, kterému se říká fromologista?“ Mé chabé znalosti francouzštiny se osvědčily a fakt, že „fromage“ znamená sýr mi v paměti utkvěl. Počkala jsem proto, až se třída po bouřlivé debatě a nevědomosti uklidní a s jistotou jsem pronesla „cheese“. Třída propukla v bouřlivý jásot a potlesk! Naše družstvo se ocitlo rázem ve vedení, které potvrdila svým skvělým výkonem Magda, když opět jako jediná věděla, že významným producentem korkových zátek je Portugalsko. Pro tuto chvíli se z nás staly hvězdy vědomostního testu. :-))
 Ke konci hodiny se k nám dostal jakýsi papír, kde stálo: „Dnes večer se koná třídní večeře, zájemci, nechť se podepíší níže.“ Nějak jsme tomu nevěnovaly pozornost a poslaly poštu dál. Odpoledne jsme si ale situaci s naší účastí rozmyslely a rozhodly jsme se, že vyrazíme, za účelem bližšího seznámení s našimi španělskými spolužáky. O tom ale příště, stejně by vás asi tak dlouhý příspěvek už nebavilo číst. ;-)

Kilo bot, prosím..

 22. říjen 2008
 Onoho dne jsme se vydaly na trh s ovocem a zeleninou, potřebujíc brambory. Po pečlivém průzkumu trhu a cen jsem zamířily k jednomu stánku, který obsluhovaly dvě dámy. Magda se jala vyslovit přání: „Uno kilo de zapatos, por favor.“ Prodavačka se jí ještě jednou pro jistotu optala a poté vybuchla i s kolegyní s bouřlivý smích, který museli slyšel i lidé mimo areál trhu. Ve skutečnosti jsme totiž prodavačky žádaly o kilo bot. Což opravdu v nabídce neměly. :-D Takže pro teď už nám snad výrazy patatas a zapatos zůstanou přiřazeny ke správným subjektům. :-)

Hezky česky

 19. září 2008
 Česká neděle. Možná trochu divné si pod tím něco představit. Ale jedná se o jídlo. Jídlem se tu hodně zabýváme. :-)) Minulou neděli jsme dostaly chuť na guláš na pivě. Tak jsme nakoupily potřebné ingredience, hovězí maso, sladkou červenou papriku…a když jsme vyhlížely, které pivo vezmeme pod křídla, oslnila nás etiketa Original Budějovický Budvar – Cerveza Checa! Hned jsme věděly, z čeho bude náš český gulášek. 8-)
 A že byl opravdu dobrý! :-D
 Tuto neděli jsme chtěly opět něco českého těžkého. Vyhrál návrh knedlo-zelo-vepřo. Vepřa jsme koupily krásný flák, ale bohužel nám nefunguje trouba, takže jsme ho předsmažily a poté uvařily. Zelo jsme sehnaly skvělé, červené, naložené, jablkem ochucené, pod názvem Apfelrotkohl traditionell mit Apfelstückchen, sakum prdum z Německa. Knedlo jsme pořešily z pytlíku, který nám byl dovezen při nedávné české návštěvě. Trochu nás zarazilo, že se z pytle začaly krom prášku na těsto sypat ještě burisony. Trochu jsme byly na vážkách, zda se nejedná o vajíčka nějakých nevítaných hostů, ale po nápadu přečíst si návod jsme byly obohaceny o informaci, že burisony zajišťují kyprost výsledného produktu. Takže i knedlík se povedl na jedničku a oběd jsme si užily do posledního vlákna masa, do nejmenšího kousku zelí…ach.. 8-)

Español como lengua extranjera

 14. říjen 2008
 Dnes začala nová etapa našeho pobytu ve městě španělském, a to zdokonalování se v místním jazyce. Aktivně jsme se přihlásily na kurz španělštiny pro zahraniční studenty. V dopoledních hodinách jsme absolvovaly rozřazovací test, obsahující několik desítek otázek typu A, B, C, D. Já jsem se chytala asi u prvních sedmi otázek, kde jsem si lehce mohla říci, že tuším, co vybrat. Zbytek jsem otipovala podle oka, abych to neodevzdala tak tupě prázdné. Mé očekávání se potvrdilo a obsadila jsem místo v první – začátečnické skupině. Odpoledne jsme tedy zamířily k příslušným třídám. Naše skupina nyní čítá deset jedinců a jsme jakýsi multikulturní výcuc společnosti. S českou vlajkou mávám jen já. Zůstanu-li u našich sousedů, tak zmíním dva chovance Polska – za mužské pohlaví Karol a za ženské Aleksandra. Z Lotyšska přicestovaly dvě slečny – Kate a Anna. Další dvojicí ze stejného státu jsou Turkyně, velice aktivní a mluvné – Ayse a Seniz. Ženský podíl uzavírá kudrnatá Brazilka Walkiria žijící v Portugalsku. A abychom měli ještě nějaké muže, nesmím zapomenout na Itala jménem Roberto a reprezentanta Taiwanu – Kuo Feng. V tomto složení, den co den, pod biči sympatických Španělek Sary a Mapi, učíme se nové gramatice, slovní zásobě a konverzaci. Jistě jsme se již všichni o něco zlepšili, i přesto o přestávkách vládne English, anebo spíše tzv. Spanglish. :-) Takže multikulturalismu ZDAR! A učte se taky jazyky.. :-)

Aljafería

 12. říjen 2008 
 Pro osoby lačné po pozůstatcích arabské kultury v Zaragoze...pár snímků zde.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/AljaferA

Huesca

 9. říjen 2008
 V odkazu níže můžete prohlédnout fotky z příjemného výletu do nedalekého města Huesca.

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Huesca#

Pilar a visitoři

 14. říjen 2008
 Po delší odmlce jsem zpět. Znáte slovo slavit? Tak si pod tím něco představte a desetkrát to znásobte – hle a máte oslavy v Zaragoze! Počínaje 4. říjnem zde vypukly mohutné reje a fiesty na počest velmi oblíbené patronky města – Pilar. To, co obyvatele Zaragozy jsou schopni uspořádat, je nevídané. I my jsme se chvílemi začlenily do místního veselí a ke všemu jsme byly posíleny. Po dobu svátků nás totiž přijeli navštívit a svou dovolenou si užít, moji rodičové drazí. V bloku blogu vám stručně shrnu, co se minulé dny dělo.
 Když se mi doma zdá, že čtyři dny klatovské pouti je na mě až až, desetidenní Pilar byla opravdu pořádná porce fiest. Španělům je zřejmě bujarost aplikována do žil pupeční šňůrou. Studentům se dostává třech dnů regulérního volna, aby mohli dosyta prožívat svátky. Od pondělí do středy by sice škola měla být žáky navštěvována, ale většina učitelů své hodiny pro jistotu předem zruší, neboť si dokáže představit docházku, která by nastala. (Mezi námi, dozajista právě i lektorům se jistě volnější režim zamlouvá, protože zde není nikdo starý! :-)) Přesto jsme s Magdou pro jistotu vyrazili na středeční hodinu metodiky s mladým Enriquem. Samozřejmě jsme aktivně přišly opravdu samy dvě (asi z počtu 20 lidí). Hodina se konala v kabinetu, kde jsme diskutovali nad domácím úkolem.
 O svátcích by se dalo říci, že slaví všichni, všude a vše. Hned první den nás překvapilo, že mladí se oblékají do stejnokrojů (barevné lacláče dle čtvrtě, kde bydlí) a jako doplněk zde letí kostkovaný černo-červený šátek. Přes Pilar ho nosí mladí, ještě mladší až miminka…dospělí, senioři a i většina psů. A protože jsme chtěly být „completely integrated“ též jsme si od jednoho černocha zakoupily po jednom textilním výrobku. Připraveny k oslavám a průvodcovství mých rodičů, mohly jsme začít žít nabitý týden.
 Pokud jsme se chtěli probojovat do centra, museli jsme překonat jen těžko propustnou masu lidí. Cesta tak trvala hodinu, místo běžných dvaceti minut. Během této „Tour de dav“ jsme shlédli řadu pouličních umělců, tanečníků, malířů, černošských prodavačů, nebo i Čechům známých Indiánů-trhovců, kteří jsou k vidění třeba v Plzni v parku. Nemohu říci, že by mě zrovna uchvátil jejich styl prezentace, když například do podkresu písně od ABBA si pískají na ta svá foukátka a přitom kolemjdoucím nabízejí CD ke koupi. Naštěstí jsem odolala a šla dál. :-))
 Pro lehké zklidnění jsme několikrát zabrousili do místních cafeterií. Jednou jsme rodičům představily a okusili místní specialitu – tapas, či horkou čokoládu s churros, což je jakési podlouhlé tyčkovité pečivo, těstem podobné palačinkám či koblihám. Páteční večer jsme věnovali návštěvě Salsa baru, kde jsme si tentokrát již i zkusili zatančit. Po večerech jsou zde totiž vedeny gratis lekce salsy. V části nepárové výuky jsme se s Magdou pokusily zapojit. Tempo bylo opravdu rychlé, místní tančící jsou už zkušení a nějaké crcání by je asi nebavilo. Vydržely jsme ale zdárně až do konce lekce a cestou domů jsme vzpomínaly, co nás mrštně se kroutící lektor vlastně naučil.
 Též se nám podařilo vymotat z centra a udělat si výlet do hodinu vzdáleného města Huesca, s překrásnou architekturou, parkem a dalšími pozoruhodnostmi. Jiný den jsme navštívili hrad Aljafería, kde na nás dýchl pozůstatek arabské architektury a blížící se déšť. Vypadalo to, že ustává a tak jsme pokračovali v cestě dál na hlavní náměstí Plaza de Pilar, kde se mělo konat zakončení oslav. Snad všichni obyvatelé Zaragozy, bez rozdílu věku, se obléknou do svého kroje (které jsou opravdu výstavními kusy kořeněné originalitou) a vyrazí s pugetem květin k předem připravené několikametrové konstrukci, na níž vysedává patronka Pilar. Bohužel déšť se v tento slavný den nenechal ignorovat a všichni nádherně odění lidé putovali k „Pilarce“ smáčeni provazy hustého deště. (Prý tu prší dvakrát do roka, a za našeho pobytu se déšť na nás usmál už asi šestkrát. Tak snad je to na tři roky vybráno :-)) Na kost promočení krojovaní tak vystáli frontu k vysoké kostře, kterou v pláštěnkách odění aranžéři, postupně od nohou sochy směrem dolů obklopovali horami květin. I my jsme se jak zmoklé slepice odebrali ku bytu, kde jsme se prosušili a na osmou hodinu, jsme v posledních suchým botách, vyrazili do Parque Grande. Zde nás čekala krásná večerní podívaná a to zdejší fontána, ale ke všemu obohacena barevnými světelnými efekty a melodiemi z Brodwaye. Krásnou atmosféru dokresloval mlhavý opar po celodenním dešti a vůně borovic a dalších jehličnanů. Zprvu promáčený, ale přesto krásný den a vlastně celý týden jsme zakončili konzumací tzv. „dřezové“ polévky (Stalo se vám někdy, když sléváte rýži, že se vám vyklopí do (čistého!) dřezu? Nám ano, ale polévka je z toho slušná. :-))
 A tak jsme po týdnu doprovodili mé rodiče k zastávce busu č. 22, obohaceny o příjemné zážitky a 50cl Becherovku. 8-)

http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Pilar#

Opět s Villalbovic

 1.říjen 2008
 Dnešní odpoledne jsem měly domluvené setkání s naším „velkým bratrem“ Alejandrem. Vzal nás na procházku do námi neznámého parku, abychom poznaly novou část Zaragozy. Postěžoval si na místní „fucking canal“. Pravda, k hrachovce neměl daleko. Poté jsme chtěly zajít na kávu, ale Alex se příčil, nýbrž neměl s sebou obnos a jak jsme pochopily, v žádném případě zde není možné nechat za sebe platit slečnu. I tak jsme ho překecaly, protože nás byla převaha. Krom řady interesantních informací jsme se dozvěděly též vše možné o místních svátcích. Například na Silvestra musíte v posledních 12 sekundách roku sníst 12 kuliček hroznového vína. Asi vám praskne dutina ústní, ale budete mít nadcházející rok štěstí na dosah. A pozor! Nezapomeňte si na poslední den roku obléci červené spodní prádlo, jinak vás možná štěstí bude míjet obloukem! (Budu muset něco nakoupit :-)) Dále již víme, že do školy se nenastupuje krátce po Novém roku, ale až po Třech králích, protože právě Ti přinášejí hračky a další dárky a je nutno si s nimi pohrát a užít si je ještě za tepla. :-) Alex mluvil o této skutečnosti tak nadšeně, že jsme mu snad i uvěřily a představily si, jak dychtivě rozbaluje další dárky. Jen si nejsem jistá, zda i nám králové nějaké ty hračky přinesou.
 Večer jsme měly možnost vidět dalšího člena sourozenců Recio Villalbových, a to sestru Carlotu. Zúčastnila se soutěže „Ven a cenar conmigo“ („Pojď se mnou povečeřet“). Soutěž spočívá v tom, že pět lidí si po pět dní navzájem vaří. Každý den jeden ze soutěžících hostí u sebe doma ostatní. Dnes byla na řadě Carla! Se zaujetím jsme sledovaly její kulinářské umění, které prováděla v námi známé kuchyni a servírovala jej v obýváku, kde jsme tři dny měly tu možnost bydlet. A konečně jsme viděly také její pokoj plný medailí z plavání, který jsme při našem pobytu nespatřily. Carly pohoštění se nám moc líbilo a poznávaly jsme v něm jídla, která jsme u nich také ochutnaly a pochutnaly si na nich. Zdá se, že toto ale nebyl případ žen které byly v soutěži pohoštěny, protože měly stále nějaké připomínky. Jedna nerada kávu, druhá zas remcala nad něčím jiným. Dva pánové, jak se zdálo, byli jídlem vcelku potěšeni. Na konci Carlu obodovali a teď se čeká na výsledek. Dnes jsme Carlu potkaly ve škole, ale jak to vše dopadlo nám nechtěla prozradit. To se tedy dozvíme až dnes večer při záznamu. Takže tento příspěvek dopíšu, až budu vědět. :-)
………….
Tak a je po posledním dílu pořadu. Carla sice získala ještě s jednou dámou nejvyšší počet bodů, ale trapný systém, který dovoluje soutěžícím zpětně změnit hodnocení pro soupeře, srazil Carlu na nižší příčku a nakonec vyhrál Juan Carlos, který vůbec nebyl favoritem! Nic naplat, pro nás Alexovo sestra vyhrála a doufám, že zas někdy tuto temperamentní mladou slečnu uvidíme v nějaké akci! :-)
………….
Večer jsem si přivřela tři prsty do okna, když jsem měla ambice ho otevřít a pověsit prádlo. Nešvihlo to se mnou, ale bolest byla výživná. Alespoň jsem měla důvod načít zdaleka přivezenou Becherovku! :-D

Mission Impossible: Nakonec uskutečněná

 29. září 2008
 Doba našeho pobytu ve Španělsku se pomalu blíží k jednomu měsíci a my jsme stále ještě neviděly naši koordinátorku Anu Artigas. Nikdy nám ještě ani neopověděla na mail. Celkem už jsem mě věřily v to, že se jedná o pouze jakousi fiktivní cimrmanovskou osobu. I přesto jsme ji ještě jednou napsaly a ona nám asi po týdnu odpověděla! Pro její nemoc však nemůže dorazit do školy a proto nás pozvala k ní domů. V domluvenou hodinu jsme stepujíc po třídě Damas zazvonily a vstoupily do onoho tajemného, v mlze dýmu plného bytu, kde nás vstřícně po španělsku vítala polibky naše koordinátorka Ana – žena neurčitelného věku, útlé postavy, prošedivělých vlasů a výrazu, ze kterého nepoznáte, co se skrývá v hloubce mysli. Na stěnách rustikálního bytu visely tajemné portréty rodinných příslušníku i Any samotné. Spolu s námi zde byly ještě tři Turkyně a jedna Skotka. Hodinu jsme čekaly, než Ana převypráví svou pomalou rozvážnou angličtinou, co má na srdci. Když jsme se dobraly k tomu, že potřebujeme podepsat jakési papíry, bylo nám řečeno, že to nelze, když je na neschopnosti. Kvapněji jsme se tedy začaly s touto rychlého pohybu neschopnou ženou loučit, protože 60 minut pobytu v kouřovém oblaku nám tak akorát stačilo. Mezitím ještě domů dorazil pan manžel a dcera se psem, což ještě několikanásobně zvýšilo hluk v místnosti, protože dvě z Turkyní měly ze psa jakousi fobii. Tak tedy prozatím skončila naše mise za hledáním paní Artigas, která by se údajně měla za týden vrátit s tím, že zas hned cestuje na čas do Istambulu. Takže ať bude churavá, či cestující, nemyslím, že bychom se s ní ještě nějak více setkaly. Škoda, že nemá koordinátorství Čechů na krku náš oblíbený lektor Enrique. :-D

Párty stopy

 26. září 2008
 Čtvrtek – ve Španělsku studentský den, den party, setkání, nasávání... Též se nám dostala pozvánka do rukou na jakousi Erasmus party. Tak jsme vyrazily. Bohužel tady akce oficiálně začínají až ve 22.30, což je pro nás trochu nezvyklé. A ve skutečnosti všichni přicházejí až kolem druhé v noci. My jsme se kolem jedenácté přiblížily ke vchodu baru Martinica, kde jsme dostaly poukaz na dvě piva gratis. V baru už bylo docela plno, nebylo si kam sednout a hudba přeřvala snad i němý pohled. Uplatnily jsme tedy poukazy na mok a za chvíli jsme naši účast na party ukončily a přesunuly jsme se do Baru Elpicadillo, kde jsme si poseděly nad vínem, které jsme později proložily tapas. Tapas jsou místní speciální chuťovky různých druhů. Já jsem si vybrala kus z krabích tyčinek, oliv a dvou půlek jakési ryby, říkejme jí exklusivní sardinka. Upřímně říkám, bylo to nad očekávání výtečné! A Erasmus party se vlastně nakonec konala, protože k vedlejšímu stolu si přisedli tři chlapci, dva Maďaři a jeden Portugalec a dali jsme se na chvíli do řeči, než nás nohy odnesly ku domovům, kde jsme unavené padly do postelí při velmi pozdní noci a nastavily budíky na brzké vstávání kvůli školním povinnostem. Pomalu si tedy musíme zvyknout na tento náročný režim, protože už několikrát jsme byly místními upozorněni, že ve Španělsku se doma prostě nesedí. :-)