14. říjen 2008
Po delší odmlce jsem zpět. Znáte slovo slavit? Tak si pod tím něco představte a desetkrát to znásobte – hle a máte oslavy v Zaragoze! Počínaje 4. říjnem zde vypukly mohutné reje a fiesty na počest velmi oblíbené patronky města – Pilar. To, co obyvatele Zaragozy jsou schopni uspořádat, je nevídané. I my jsme se chvílemi začlenily do místního veselí a ke všemu jsme byly posíleny. Po dobu svátků nás totiž přijeli navštívit a svou dovolenou si užít, moji rodičové drazí. V bloku blogu vám stručně shrnu, co se minulé dny dělo.
Když se mi doma zdá, že čtyři dny klatovské pouti je na mě až až, desetidenní Pilar byla opravdu pořádná porce fiest. Španělům je zřejmě bujarost aplikována do žil pupeční šňůrou. Studentům se dostává třech dnů regulérního volna, aby mohli dosyta prožívat svátky. Od pondělí do středy by sice škola měla být žáky navštěvována, ale většina učitelů své hodiny pro jistotu předem zruší, neboť si dokáže představit docházku, která by nastala. (Mezi námi, dozajista právě i lektorům se jistě volnější režim zamlouvá, protože zde není nikdo starý! :-)) Přesto jsme s Magdou pro jistotu vyrazili na středeční hodinu metodiky s mladým Enriquem. Samozřejmě jsme aktivně přišly opravdu samy dvě (asi z počtu 20 lidí). Hodina se konala v kabinetu, kde jsme diskutovali nad domácím úkolem.
O svátcích by se dalo říci, že slaví všichni, všude a vše. Hned první den nás překvapilo, že mladí se oblékají do stejnokrojů (barevné lacláče dle čtvrtě, kde bydlí) a jako doplněk zde letí kostkovaný černo-červený šátek. Přes Pilar ho nosí mladí, ještě mladší až miminka…dospělí, senioři a i většina psů. A protože jsme chtěly být „completely integrated“ též jsme si od jednoho černocha zakoupily po jednom textilním výrobku. Připraveny k oslavám a průvodcovství mých rodičů, mohly jsme začít žít nabitý týden.
Pokud jsme se chtěli probojovat do centra, museli jsme překonat jen těžko propustnou masu lidí. Cesta tak trvala hodinu, místo běžných dvaceti minut. Během této „Tour de dav“ jsme shlédli řadu pouličních umělců, tanečníků, malířů, černošských prodavačů, nebo i Čechům známých Indiánů-trhovců, kteří jsou k vidění třeba v Plzni v parku. Nemohu říci, že by mě zrovna uchvátil jejich styl prezentace, když například do podkresu písně od ABBA si pískají na ta svá foukátka a přitom kolemjdoucím nabízejí CD ke koupi. Naštěstí jsem odolala a šla dál. :-))
Pro lehké zklidnění jsme několikrát zabrousili do místních cafeterií. Jednou jsme rodičům představily a okusili místní specialitu – tapas, či horkou čokoládu s churros, což je jakési podlouhlé tyčkovité pečivo, těstem podobné palačinkám či koblihám. Páteční večer jsme věnovali návštěvě Salsa baru, kde jsme si tentokrát již i zkusili zatančit. Po večerech jsou zde totiž vedeny gratis lekce salsy. V části nepárové výuky jsme se s Magdou pokusily zapojit. Tempo bylo opravdu rychlé, místní tančící jsou už zkušení a nějaké crcání by je asi nebavilo. Vydržely jsme ale zdárně až do konce lekce a cestou domů jsme vzpomínaly, co nás mrštně se kroutící lektor vlastně naučil.
Též se nám podařilo vymotat z centra a udělat si výlet do hodinu vzdáleného města Huesca, s překrásnou architekturou, parkem a dalšími pozoruhodnostmi. Jiný den jsme navštívili hrad Aljafería, kde na nás dýchl pozůstatek arabské architektury a blížící se déšť. Vypadalo to, že ustává a tak jsme pokračovali v cestě dál na hlavní náměstí Plaza de Pilar, kde se mělo konat zakončení oslav. Snad všichni obyvatelé Zaragozy, bez rozdílu věku, se obléknou do svého kroje (které jsou opravdu výstavními kusy kořeněné originalitou) a vyrazí s pugetem květin k předem připravené několikametrové konstrukci, na níž vysedává patronka Pilar. Bohužel déšť se v tento slavný den nenechal ignorovat a všichni nádherně odění lidé putovali k „Pilarce“ smáčeni provazy hustého deště. (Prý tu prší dvakrát do roka, a za našeho pobytu se déšť na nás usmál už asi šestkrát. Tak snad je to na tři roky vybráno :-)) Na kost promočení krojovaní tak vystáli frontu k vysoké kostře, kterou v pláštěnkách odění aranžéři, postupně od nohou sochy směrem dolů obklopovali horami květin. I my jsme se jak zmoklé slepice odebrali ku bytu, kde jsme se prosušili a na osmou hodinu, jsme v posledních suchým botách, vyrazili do Parque Grande. Zde nás čekala krásná večerní podívaná a to zdejší fontána, ale ke všemu obohacena barevnými světelnými efekty a melodiemi z Brodwaye. Krásnou atmosféru dokresloval mlhavý opar po celodenním dešti a vůně borovic a dalších jehličnanů. Zprvu promáčený, ale přesto krásný den a vlastně celý týden jsme zakončili konzumací tzv. „dřezové“ polévky (Stalo se vám někdy, když sléváte rýži, že se vám vyklopí do (čistého!) dřezu? Nám ano, ale polévka je z toho slušná. :-))
A tak jsme po týdnu doprovodili mé rodiče k zastávce busu č. 22, obohaceny o příjemné zážitky a 50cl Becherovku. 8-)
Po delší odmlce jsem zpět. Znáte slovo slavit? Tak si pod tím něco představte a desetkrát to znásobte – hle a máte oslavy v Zaragoze! Počínaje 4. říjnem zde vypukly mohutné reje a fiesty na počest velmi oblíbené patronky města – Pilar. To, co obyvatele Zaragozy jsou schopni uspořádat, je nevídané. I my jsme se chvílemi začlenily do místního veselí a ke všemu jsme byly posíleny. Po dobu svátků nás totiž přijeli navštívit a svou dovolenou si užít, moji rodičové drazí. V bloku blogu vám stručně shrnu, co se minulé dny dělo.
Když se mi doma zdá, že čtyři dny klatovské pouti je na mě až až, desetidenní Pilar byla opravdu pořádná porce fiest. Španělům je zřejmě bujarost aplikována do žil pupeční šňůrou. Studentům se dostává třech dnů regulérního volna, aby mohli dosyta prožívat svátky. Od pondělí do středy by sice škola měla být žáky navštěvována, ale většina učitelů své hodiny pro jistotu předem zruší, neboť si dokáže představit docházku, která by nastala. (Mezi námi, dozajista právě i lektorům se jistě volnější režim zamlouvá, protože zde není nikdo starý! :-)) Přesto jsme s Magdou pro jistotu vyrazili na středeční hodinu metodiky s mladým Enriquem. Samozřejmě jsme aktivně přišly opravdu samy dvě (asi z počtu 20 lidí). Hodina se konala v kabinetu, kde jsme diskutovali nad domácím úkolem.
O svátcích by se dalo říci, že slaví všichni, všude a vše. Hned první den nás překvapilo, že mladí se oblékají do stejnokrojů (barevné lacláče dle čtvrtě, kde bydlí) a jako doplněk zde letí kostkovaný černo-červený šátek. Přes Pilar ho nosí mladí, ještě mladší až miminka…dospělí, senioři a i většina psů. A protože jsme chtěly být „completely integrated“ též jsme si od jednoho černocha zakoupily po jednom textilním výrobku. Připraveny k oslavám a průvodcovství mých rodičů, mohly jsme začít žít nabitý týden.
Pokud jsme se chtěli probojovat do centra, museli jsme překonat jen těžko propustnou masu lidí. Cesta tak trvala hodinu, místo běžných dvaceti minut. Během této „Tour de dav“ jsme shlédli řadu pouličních umělců, tanečníků, malířů, černošských prodavačů, nebo i Čechům známých Indiánů-trhovců, kteří jsou k vidění třeba v Plzni v parku. Nemohu říci, že by mě zrovna uchvátil jejich styl prezentace, když například do podkresu písně od ABBA si pískají na ta svá foukátka a přitom kolemjdoucím nabízejí CD ke koupi. Naštěstí jsem odolala a šla dál. :-))
Pro lehké zklidnění jsme několikrát zabrousili do místních cafeterií. Jednou jsme rodičům představily a okusili místní specialitu – tapas, či horkou čokoládu s churros, což je jakési podlouhlé tyčkovité pečivo, těstem podobné palačinkám či koblihám. Páteční večer jsme věnovali návštěvě Salsa baru, kde jsme si tentokrát již i zkusili zatančit. Po večerech jsou zde totiž vedeny gratis lekce salsy. V části nepárové výuky jsme se s Magdou pokusily zapojit. Tempo bylo opravdu rychlé, místní tančící jsou už zkušení a nějaké crcání by je asi nebavilo. Vydržely jsme ale zdárně až do konce lekce a cestou domů jsme vzpomínaly, co nás mrštně se kroutící lektor vlastně naučil.
Též se nám podařilo vymotat z centra a udělat si výlet do hodinu vzdáleného města Huesca, s překrásnou architekturou, parkem a dalšími pozoruhodnostmi. Jiný den jsme navštívili hrad Aljafería, kde na nás dýchl pozůstatek arabské architektury a blížící se déšť. Vypadalo to, že ustává a tak jsme pokračovali v cestě dál na hlavní náměstí Plaza de Pilar, kde se mělo konat zakončení oslav. Snad všichni obyvatelé Zaragozy, bez rozdílu věku, se obléknou do svého kroje (které jsou opravdu výstavními kusy kořeněné originalitou) a vyrazí s pugetem květin k předem připravené několikametrové konstrukci, na níž vysedává patronka Pilar. Bohužel déšť se v tento slavný den nenechal ignorovat a všichni nádherně odění lidé putovali k „Pilarce“ smáčeni provazy hustého deště. (Prý tu prší dvakrát do roka, a za našeho pobytu se déšť na nás usmál už asi šestkrát. Tak snad je to na tři roky vybráno :-)) Na kost promočení krojovaní tak vystáli frontu k vysoké kostře, kterou v pláštěnkách odění aranžéři, postupně od nohou sochy směrem dolů obklopovali horami květin. I my jsme se jak zmoklé slepice odebrali ku bytu, kde jsme se prosušili a na osmou hodinu, jsme v posledních suchým botách, vyrazili do Parque Grande. Zde nás čekala krásná večerní podívaná a to zdejší fontána, ale ke všemu obohacena barevnými světelnými efekty a melodiemi z Brodwaye. Krásnou atmosféru dokresloval mlhavý opar po celodenním dešti a vůně borovic a dalších jehličnanů. Zprvu promáčený, ale přesto krásný den a vlastně celý týden jsme zakončili konzumací tzv. „dřezové“ polévky (Stalo se vám někdy, když sléváte rýži, že se vám vyklopí do (čistého!) dřezu? Nám ano, ale polévka je z toho slušná. :-))
A tak jsme po týdnu doprovodili mé rodiče k zastávce busu č. 22, obohaceny o příjemné zážitky a 50cl Becherovku. 8-)
Žádné komentáře:
Okomentovat