Francisco José de Goya y Lucientes – španělský malíř a rytec přelomu 18. a 19. století. Jelikož máme to štěstí již třetí měsíc žít ve městě Zaragoza, kde Goya vyrůstal, rozhodly jsme se též využít příležitosti a navštívit i jeho rodnou vesnici Fuendetodos, která se nachází přes dva páry desítek kilometrů od Zaragozy. Společně s Magdinými přáteli, kteří v tu dobu byli u nás na návštěvě, vyrazili jsme jednoho chladného mlhavého rána po stopách velkého španělského umělce.
A ocitli jsme se na okraji ospalé malé vesnice. Nikde nikdo, jen každou čtvrthodinu zněl mlhavým ránem kostelní zvon. Představa, že jediný autobus jedoucí nazpět potkáme až za devět hodin, nás trochu děsila. Ale nic jsme moc neřešili a raději jsme se vydali na cestu. Muzeum a rodný dům Goyi byl ještě zavřený a tak jsme mlhou opředenou krajinou vyrazili na několikakilometrový pochod okolní krásně drsnou krajinou. Cesta nás vedla jakousi větrnou hůrkou pokrytou nízkým porostem složeným z odolné vegetace různého druhu. A tak například rozmarýnové pláně dokreslovaly majestátný pohled, který se před námi otvíral a zaujímal celou širou krajinu. Nespočet větrných turbín tiše a zvysoka shlíží na letitou vísku Fuendetodos a využívá místní silný vítr. Úžasný až magický pohled na tuto techniku zasazenou do drsné krajiny na nás popravdě silně zapůsobil a každý krok plání jsme nasávali zvláštní kouzlo krajiny.
Když jsme se navrátili do vesnice, zamířili jsme na prohlídku muzea Goyi, kde jsme obdivovali řadu jeho kreseb a tisků, jejichž obsah je velice originální a nabádá diváka k nejednomu zamyšlení. Dále naše kroky směřovaly do jeho rodného domu, který byl na tehdejší poměry opravdu luxusní a myslím, že i na dnešní situaci dosti slušný. Čas se ale přehoupl velice rychle a naše výprava začínala obsahovat čtyři hladové články. Zakotvili jsme tedy patrně v jediné stravovně ve Fuendetodos. To jsme ale ještě nevěděli, co nás čeká. Ač se snažíme býti „completely integrated“, narazili jsme na problém s objednáváním jídla. Postarší pán číšník (patrně zároveň i majitel, barman v baru o patro výše a možná i kuchař či uklízečka) nám místo jídelního lístku nabídl menu v orální podobě. Nejdříve vyjmenoval nabídku prvních chodů, poté druhých a předpokládal, že si každý objednáme rovnou od každého chodu něco. Jenže my v železné košili, zvyklí na jedno jídlo, objednali jsme si někdo jen předkrm, někdo jen hlavní jídlo. Pán byl z nás velmi pomatený a myslel si o nás jistě to nejlepší, přičemž ho jistě dorazily naše salvy smíchu, když nám Magda přeložila název jednoho pokrmu jako „Noha s věcmi“. Nicméně jídlo jsme dostali, jenže když jsme si uvědomili, že budeme platit stejnou cenu za jedno jídlo, jako kdybychom si dali celé menu, opět jsme začali otravovat pána, abychom si mohli objednat onen další chod. Vyloženě z nás byl opět na větvi, zvlášť, když někdo z nás si dal jako druhé jídlo opět předkrm a jiný již druhý hlavní chod. Na závěr jsme si dali ještě desert, zaplatili a raději jsme se vypařili. :-))
Jelikož času do odjezdu zbývalo stále dost, podnikli jsme další pochod, při kterém jsme viděli pověstnou starou „studnu všech“ (la fuente de todos > Fuendetodos), nebo místní zajímavost – ledničky z 18. století (hluboko do země zapuštěné, kamenné stavby, které se plnily ledem, či sněhem). Cestou zpět jsem si natrhali pár snítek rozmarýnu a ve společnosti kouzelného západu slunce a teplé palety barev mísící se na obloze, loučili jsme se pomalu s Fuendetodos.
Nevěděli jsme přesně, kde má bus zastavit a tak jsme trochu znervózněli, když jsme noční tmou v dáli na druhém konci vesnice viděli již rozjíždějící se povoz. Netrpělivě jsme začali pozorovat obzor a toužili jsme po tom, aby se již konečně objevil jediný autobus, který nás může odvézt domů. Ale naštěstí dorazil a my jsme se dostali domů, kde jsme celý dlouhý a příjemný den zpečetili otevřením lahve červeného vína značky Goya…a v hloubi mysli možná přemítali o „nespočetných slabostech a pošetilostech, které se nacházejí v kterékoli civilizované společnosti a běžných předsudcích a podvodných praktikách, které zvyk, ignorance nebo sebezahleděnost přetvořily v obyčejné.“ Jak pravil. 8-)
Těm, kteří se rozhodnou prohlédnout fotky a zvládnou „turbínu stokrát jinak“, předem gratuluji a děkuji za pozornost. Nemohla jsem jinak. :-)
http://picasaweb.google.com/daayanovacek/Fuendetodos#
2 komentáře:
Já už nevím co s tebou.. :-) Jinak, kdybys byla na Měděnci, tak tam bylo turbín..tam by se ti líbilo.. :-))
Na Měděnec jsem to měla poněkud daleko.. :-)) Snad jindy.. :-) A jinak, co se mě týče, stále asi nepřišel ten správný čas, ale pevně doufám, že už se blíží.. :-))
Okomentovat