29. září 2008
Doba našeho pobytu ve Španělsku se pomalu blíží k jednomu měsíci a my jsme stále ještě neviděly naši koordinátorku Anu Artigas. Nikdy nám ještě ani neopověděla na mail. Celkem už jsem mě věřily v to, že se jedná o pouze jakousi fiktivní cimrmanovskou osobu. I přesto jsme ji ještě jednou napsaly a ona nám asi po týdnu odpověděla! Pro její nemoc však nemůže dorazit do školy a proto nás pozvala k ní domů. V domluvenou hodinu jsme stepujíc po třídě Damas zazvonily a vstoupily do onoho tajemného, v mlze dýmu plného bytu, kde nás vstřícně po španělsku vítala polibky naše koordinátorka Ana – žena neurčitelného věku, útlé postavy, prošedivělých vlasů a výrazu, ze kterého nepoznáte, co se skrývá v hloubce mysli. Na stěnách rustikálního bytu visely tajemné portréty rodinných příslušníku i Any samotné. Spolu s námi zde byly ještě tři Turkyně a jedna Skotka. Hodinu jsme čekaly, než Ana převypráví svou pomalou rozvážnou angličtinou, co má na srdci. Když jsme se dobraly k tomu, že potřebujeme podepsat jakési papíry, bylo nám řečeno, že to nelze, když je na neschopnosti. Kvapněji jsme se tedy začaly s touto rychlého pohybu neschopnou ženou loučit, protože 60 minut pobytu v kouřovém oblaku nám tak akorát stačilo. Mezitím ještě domů dorazil pan manžel a dcera se psem, což ještě několikanásobně zvýšilo hluk v místnosti, protože dvě z Turkyní měly ze psa jakousi fobii. Tak tedy prozatím skončila naše mise za hledáním paní Artigas, která by se údajně měla za týden vrátit s tím, že zas hned cestuje na čas do Istambulu. Takže ať bude churavá, či cestující, nemyslím, že bychom se s ní ještě nějak více setkaly. Škoda, že nemá koordinátorství Čechů na krku náš oblíbený lektor Enrique. :-D
Doba našeho pobytu ve Španělsku se pomalu blíží k jednomu měsíci a my jsme stále ještě neviděly naši koordinátorku Anu Artigas. Nikdy nám ještě ani neopověděla na mail. Celkem už jsem mě věřily v to, že se jedná o pouze jakousi fiktivní cimrmanovskou osobu. I přesto jsme ji ještě jednou napsaly a ona nám asi po týdnu odpověděla! Pro její nemoc však nemůže dorazit do školy a proto nás pozvala k ní domů. V domluvenou hodinu jsme stepujíc po třídě Damas zazvonily a vstoupily do onoho tajemného, v mlze dýmu plného bytu, kde nás vstřícně po španělsku vítala polibky naše koordinátorka Ana – žena neurčitelného věku, útlé postavy, prošedivělých vlasů a výrazu, ze kterého nepoznáte, co se skrývá v hloubce mysli. Na stěnách rustikálního bytu visely tajemné portréty rodinných příslušníku i Any samotné. Spolu s námi zde byly ještě tři Turkyně a jedna Skotka. Hodinu jsme čekaly, než Ana převypráví svou pomalou rozvážnou angličtinou, co má na srdci. Když jsme se dobraly k tomu, že potřebujeme podepsat jakési papíry, bylo nám řečeno, že to nelze, když je na neschopnosti. Kvapněji jsme se tedy začaly s touto rychlého pohybu neschopnou ženou loučit, protože 60 minut pobytu v kouřovém oblaku nám tak akorát stačilo. Mezitím ještě domů dorazil pan manžel a dcera se psem, což ještě několikanásobně zvýšilo hluk v místnosti, protože dvě z Turkyní měly ze psa jakousi fobii. Tak tedy prozatím skončila naše mise za hledáním paní Artigas, která by se údajně měla za týden vrátit s tím, že zas hned cestuje na čas do Istambulu. Takže ať bude churavá, či cestující, nemyslím, že bychom se s ní ještě nějak více setkaly. Škoda, že nemá koordinátorství Čechů na krku náš oblíbený lektor Enrique. :-D
1 komentář:
Přesně vylíčeno, zcela souhlasím s Enriquem jako koordinátorem :-)))
Okomentovat